Dospělé děti alkoholiků: strach z určení hranic a hraní falešných rolí

Z předchozích článků již víme, jaký boj je vyrůstat každý den po boku alkoholických či jinak závislých nebo psychicky nemocných rodičů. Dnes se podíváme na to, do jakých rolí toto rodinné „nastavení“ nutí přepínat malé děti, aby nějak přežily různé náročné a traumatizující situace.

Umějí si potom takoví dospělí dobře ohlídat své území nebo k sobě naopak pustí každého? Jakou roli v tom všem hrají obrany nebo třeba reakce okolí, když už se dospělé děti pokusí o něco tak odvážného, jako je stanovit si vlastní meze? [mepr-show rules=“210365″ unauth=“message“]

Sem už mi nelez!

Je zodpovědností každého z nás vědět kým jsme, co potřebujeme, kam ostatní chceme pustit a kam už nikoli. Jak to vypadá, když hranice vůbec nemáme nebo jsou nedostatečné? Klienti, kteří s hranicemi bojují, často popisují, že se cítí být druhými manipulováni nebo využíváni. Dále také nepociťují respekt a úctu od svých partnerů, dětí, kamarádů nebo kolegů a je pro ně těžší najít v životě své „místo“. Komplikace tedy přichází v rámci vztahů s ostatními lidmi, ale i v tom našem vlastním k nám – sebevědomí je nízké a srážené. Naše potřeby nejsou naplněné, cítíme tedy frustraci, a to je již jen krůček k pocitu bezmoci a beznaděje. Necháváme si potom v práci i doma líbit věci, které jsou pro nás ničivé. O to těžší je potom pro dospělé děti nacházení sebe sama nebo představa ucelené a pevné identity. Dospělé děti v alko rodinách jsou často nucené i ve velmi nízkém věku rychle přebírat zodpovědnost za své sourozence nebo dokonce i za své vlastní rodiče, případně další příbuzné v rodině. Tomuto jevu říkáme parentifikace. Jedná se o škodlivé nastavení v mnoha směrech a vede k aktivování ego-obranných mechanismů, o kterých byla již řeč v předchozích článcích. To je první velký „blokátor“ svobodného experimentování s tím, kým chci nebo nechci být a kde mám své limity. Obrany typu vytěsnění, potlačení, projekce nebo regrese navíc zároveň komplikují nebo dokonce zcela brání tomu, abychom mohli být autentičtí a dovolili si stavět hranice skutečně ze sebe, ze svého vlastního Já. Snažíme se tedy potom čerpat z obecných škatulek, které nám vůbec nesedí. Bohužel jako malé dítě máme pramalé možnosti, jak se vymezit a jasně ostatním deklarovat, co už je nám hodně nepříjemné a co absolutně nehodláme akceptovat. Proto se většinou podřídíme, i když to může mít následky na celý život, které potom řešíme roky v rámci terapií a jiných seberozvojových cest. Nicméně dobrá zpráva je, že jako dospělí si takové chování, které není v souladu s námi, nebo dokonce může jít proti našim základním přesvědčením a názorům, nemusíme nechat líbit. Tak většinou začíná cesta změny.

Co na to okolí?

Někdy mají dospělé děti velmi jasno v tom, jaké role jsou jim již více než těsné a kde mají své hranice, dobře a včas poznají, že už je někdo překračuje. Bojí se je však nastavit svému okolí, protože to může reagovat různými způsoby: 

• nepochopení
• výsměch, bagatelizování
• odmítnutí / nerespektování
• agresivita (verbální, někdy i fyzická)
• nepříjemné naladění druhých vůči nám
• nedorozumění nebo dokonce vyústění v konflikt
• ignorování

Zde je dobré si připomínat, k čemu nám hranice slouží, proč jsou nezbytnou součástí našeho každodenního bytí a nikoli jen něčím podružným a druhořadým. Ve stručnosti nám zajišťují to, abychom mohli volně dýchat. Hranice každého z nás vytváří prostor, ve kterém teprve můžeme svobodně myslet, cítit, růst a žít. Nikoli jen přežívat namáčknutí do rohu škatulky, která nám nesedí a není ani naše. Mají nám dopomoci k pocitu bezpečí, a zároveň být jasným signálem pro okolí, které tak lépe ví, kde a jak se pohybovat, aby nám třeba nechtěně neublížilo. Fungují tedy i jako dobrá prevence zbytečných konfliktů.

Nejen mít, ale ustát především!

Stanovení a pojmenování si vlastních hranic je jedna věc, druhý level z mého pohledu a zkušeností je však teprve výzvou! Jde o to je také pravidelně bránit a chránit. Pečovat o ně. Hranice nestačí jen jednou prostě zmínit jen tak mimochodem, aby se tedy neřeklo a dál nic. Tím, že si jich je člověk vědom, připustí si je, dá jim tvar a jméno, tím teprve začíná s budováním svého životního prostoru.  Pokud bychom je nechali jen tak ležet ladem, příliš dlouho by nám nevydržely a mohly bychom začít od začátku. Sem často spadá i téma, kdy s klienty řeším dilema, zda musí jezdit domů na návštěvy, když se jim to hluboce příčí a nedělá jim to psychicky ani fyzicky dobře? Zda musí mít kontakt s rodiči, i když stále pijí a hodně jim ubližují? A opět jsme u toho, že tyto odpovědi v sobě sami klienti dávno mají. Jen je potřeba zbavit je nánosu toho, co jim doma vtloukali jako jediné možné řešení: podřídit se, o ničem raději nemluvit a nic nechtít měnit.

Být nedobrovolným hercem

Při tématu hranic se s klienty hodně vracíme do dětství. Když se v rodinném systému začnou projevovat problémy, každý se s takovou situací vyrovnává jinak. Někdo se uzavře do sebe, jiný začne „vyvádět“ a dávat o sobě najevo způsobem, který nemusí být společensky přijatelný nebo tolerovatelný. Děti v rodinách alkoholiků nemají ještě plně vyvinuté účinné strategie pro zvládání stresu a krizí. Zároveň jim chybí zdravý model, ze kterého by se mohly učit. Nezbývá jim tedy, než si nasazovat různé masky, za které se mohou schovat a přečkat neklid a nejistotu, kterou doma denně zažívají. Níže uvedené role, které jsou nucené hrát, bývají častou kompenzací bezmoci, zoufalství a nepochopení v nefunkčních rodinách, kde dětem často nezbývá než se spolehnout jen sami na sebe.

Obětní beránek

Obětní beránek neboli černá ovce představuje jakousi reakci vzdoru, a zároveň se jedná o způsob, jak na sebe strhnout pozornost, aby si někdo náhodou nevšiml toho, že rodiče chlastaj/berou drogy/neplní svou roli rodiče. Často se objevuje i různé patologické chování jako jsou krádeže, šikana spolužáků nebo jiné přestupky či trestné činy. Do jisté míry jde bohužel i o nápodobu chování závislého rodiče. (Nejen) učitelé by tedy měli vždy zpozornět, pokud se něco takové děje.

Šašek

Jak již z názvu plyne, takové dítě bude používat jako svůj štít humor. To se může zdát na první pohled hezké, dokonce roztomilé. Opak je však pravdou. Jedná se opět pouze o snahu odvést pozornost od jeho bolesti a od skutečného stavu rodičů a rozložené domácnosti. Dítě se tak nechtěně stává „klaunem“, kterému často tato póza pomůže oslabit třeba agresivní reakce opilého rodiče, de-eskalovat různé konflikty nebo mu usnadní zachovat si tvář před okolím a nemuset jít s pravdou ven o věcech, za které se bytostně stydí. Do smíchu má však daleko…

Zachránce

Nebezpečí role záchranáře je jednak v tom, že absolutně není v moci dítěte zachránit situaci doma nebo nemocného rodiče, a dále také v rozvoji možné spoluzávislosti, která je nebezpečná pro vývoj jeho vlastní identity a pro jeho další fungování ve vztazích. Ztrácí tím sám sebe a ještě se snaží vyhrát boj, který je předem prohraný.

Snílek

V rámci této role se jedná o takové ztracené dítě, které je často uzavřené do sebe, vytváří si s pomocí fantazie vlastní imaginární svět daleko od kruté reality. Zároveň se snaží příliš nevnímat dění doma, které ho trápí a může ignorovat i důležité skutečnosti. Někdy je pro něj potom těžké si vybavit vzpomínky z minulosti nebo dokonce rozeznat, co se skutečně dělo a co bylo jen v jeho představách.

Rytíř nebo hrdina

Velmi vyčerpávající pozice, zvláště pro dítě, které na ni ani nemá potřebné kompetence a dovednosti. Sem spadá přebírání zodpovědnosti za rodiče, sourozence, dále snaha hasit všechny požáry, postarat se o celý chod domácnosti apod. Často bývá za toto ještě oceňován svým okolím, které třeba nevidí realitu za zavřenými dveřmi, jak je silný/statečná. To vše ještě zvyšuje nároky na dítě a bývá to pro něj ve výsledku velmi ubližující. V rámci terapie s klienty využíváme také znalost těchto nedobrovolných rolí, které nás mohou v dospělosti velmi svazovat a komplikovat tak rozlišení toho, co si skutečně přejeme my sami, a co jsme v dětském věku spíše tak nějak převzali od našich blízkých – a tudíž nám to nemůže dobře sloužit.

Mít svůj opěrný bod

Dospělé děti mají často velký strach říct si o pomoc, aby se tím nějak neshodily nebo aby nemusely něco měnit či si dokonce naplno přiznat, že možná v jejich životě nefunguje zdaleka vše tak, jak si přejí. A to bolí… Nicméně pokud máme začít žít jinak než v otroctví bludného kruhu minulosti, je třeba se tak rozhodnout a učinit i nějaké praktické kroky. S klienty pracuji na tom, aby se tolik nebáli chránit mantinely, které si samy naleznou a definují, a zároveň na tom, aby tyto jejich meze byly dlouhodobě udržované, tedy i funkční. Když známe své hranice, lépe se nám v životě ustávají různé situace a o něco snadněji se nám dělají i náročná rozhodnutí. Obojí k životu patří a nelze se tomu vyhnout. Díky správně nastaveným hranicím získáváme nejen cenný odstup, ale vlastně i nadhled a šanci reagovat nenavyklým způsobem, který může být pro nás i pro naše okolí destruktivní. Následně je pro nás také o něco přirozenější pracovat i s potlačenými pocity, protože na ně najednou vznikne prostor a čas. Třeba takové odpuštění sobě nebo svým rodičům se dělá úplně jinak z pevného stabilního bodu vnitřního klidu než z pozice „zvířete zahnaného do kouta“ bez možnosti úniku. A právě tento bod v sobě můžeme mít naprosto všichni nehledě na podmínky, ze kterých vycházíme. Zkuste tedy začít takovou revizí rolí, které v životě máte a vyhodnoťte si sami pro sebe, které vám vyhovují a ze kterých čerpáte pozitivní energii pro svůj život, a které je třeba uzavřít nebo postupně přeměnit v jiné, funkčnější. Věřím, že to pro vás bude mít velmi očistný efekt, a že brzy zaznamenáte změny i ve svém okolí, které možná již dlouho potřebujete zažít. Drží vám palce a jsem tu pro vás.  Přečtěte si také další články o dospělých dětech alkoholiků. [/mepr-show]