Jak vypadá alkoholik si asi umí představit každý. Opomíjenými tématy jsou ale naučená bezmoc, tíha tajemství, přebírání zodpovědnosti, nucená tabuizace, parentifikace či spoluzávislost ničící jeho nejbližší okolí. Zvláště potom děti, které musí žít v neustálém a nepředvídatelném chaosu alkoholické domácnosti, ve které se nemohou cítit bezpečně, a tedy se ani zdravě vyvíjet – a to ve směru psychickém, fyzickém, emočním i sociálním.
V článku naleznete úryvky příběhů klientů, které jsou publikovány s jejich laskavým svolením a s pozměněnými jmény pro zachování anonymity.
Kým jsou dospělé děti alkoholiků?
Termín dospělé děti alkoholiků (DDA) vznikl již v roce 1978 v New Yorku. Už to svědčí o tom, jak celosvětově je tento fenomén rozšířený, byť často podceňovaný.
Dospělé dítě je jedinec, který vyrůstal v tzv. dysfunkční domácnosti, například alkoholické. Mohl zažívat násilí (verbální i fyzické), zanedbávání, vydírání, přetěžování, ignorování nebo psychickou manipulaci a překrucování reality ze strany pečujících osob, nejčastěji rodičů. Jedná se o komplexní trauma, tedy o celou sérii traumatizujících zážitků, na jejichž základě si dotyčný nese zatížení v podobě naučených strategií, které mu sice kdysi pomohly přežít, ale v dospělosti mu mohou život spíše komplikovat. Je to jako tahat s sebou neustále kovové brnění, které však již dávno není užitečné a jen nám brání jít svobodněji dál.
Navzdory tomu, že dospělé dítě dosáhlo věku 18 let, stále tápe, jaké chování je vhodné. Má pocit, že uvízlo; jako by bylo zamotáno v rybářské síti a hozeno do vody. Cítí se zmatené, nejisté a odcizené. Některými reakcemi může na okolí působit zvláštně a nečitelně.
Jana, 32 let: „Bylo to tvrdý. Celý dětství mám radši v mlze. Pamatuji si, že jsem se styděla za své rodiče i za to, jak to u nás doma vypadalo. Pak v dospělosti to nebylo lepší, naopak. Sice jsem už s nimi nemusela bydlet, ale měla jsem potíže ve vztazích, v práci i sama se sebou. Dlouho jsem si přišla rozbitá. Pak jsem zjistila, že to celé má jméno, a to mě zároveň děsilo i uklidňovalo…“
Dítě v alko-rodině nezakusilo citové připoutání v rámci bezpečného a jistého vztahu s pečující osobou, nedokázalo tedy naplno objevovat svět kolem sebe, jelikož nemělo útočiště, ke kterému by se vracelo. V dospělosti potom v rámci vztahů navazuje dezorganizovanou (dezorientovanou) vztahovou vazbu.
O mnoha těchto i dalších projevech bude řeč podrobněji v sérii dalších článků.
Roman, 53 let: „Od svých 30 let jsem chodil na terapii. Nikdo mi ale nepojmenoval společný jmenovatel všech mých problémů a pocitů – což je fakt, že můj otec byl alkoholik a mlátil mě i mámu. Že to je trauma, ze kterého si nesu těžké následky.“
Dospělých dětí je mnoho a je úlevné zjistit, že to vše, co se jim děje a co prožívají, má své jméno, a tedy i řešení.
Dědictví, o které nikdo nestál
Americká psycholožka Janet Woititz dala dohromady některé výrazné charakteristiky jedinců, kteří vyrůstali v alko-domácnosti, a které jsou pro ně i v dospělosti typické. Toto společné dědictví vychází ze zkušeností, kterým je dítě – nevybavené pro tento nerovný boj – denně vystavováno. Všechny rysy uvedené níže brání dospělým dětem žít plnohodnotný, naplněný, svobodný a spokojený život – zvláště tehdy, pokud se s nimi nepracuje.
Zároveň ne na každého člověka, který pochází z dysfunkční rodiny, sedí všechny body. Nejčastěji je dospělé dítě prožívá v nejrůznějších kombinacích. Vzhledem k tomu, že osobnost člověka tvoří mnoho oblastí, je potřeba tyto charakteristiky vnímat jako komplexní a provázaný celek.
1. Nejistota ohledně toho, jaké chování je normální.
Dospělé děti tápou i ve zcela běžných každodenních situacích a mají silnou tendenci se srovnávat se svým okolím nebo i s úplně cizími lidmi. Snaží se tak najít jakousi „normu“, podle které by se řídily, jelikož doma jim chyběl model, o který by se mohly opřít. Často však zapomínají na svou vlastní individualitu.
2. Těžkosti při dotahování úkolů do zdárného konce.
Pro dospělé děti může být nesmírně těžké něco úspěšně dokončit. Mají sklony odkládat důležité povinnosti, což následně brání dosahování toho, co si přejí.
3. Lhaní v situacích, kdy by bylo stejně snadné říci pravdu.
Tento bod odkazuje k atmosféře, která doma panovala. Dítě nemohlo mluvit o tom, co cítí, co potřebuje. Naopak bylo často nucené své emoce potlačovat a skrývat.
4. Posuzování sebe sama bez slitování.
Pro dospělé děti je sebeláska, sebepřijetí a sebevědomí obrovským tématem. Bývají k sobě nelítostné, až kruté. Pro druhé většinou dokáží fungovat naprosto bez potíží, jakmile jde ale o ně samotné, mohou bojovat s tím, že vlastně ani pořádně nevědí, kým jsou.
5. Neschopnost bavit se a užívat si života.
Dospělé děti berou sami sebe velmi vážně, a také proto je pro ně problém se spontánně bavit a užít si hezké okamžiky. Nejsou zvyklé, že by něco mohlo probíhat v klidu. Naopak jsou neustále ve střehu.
6. Problémy s důvěrnými vztahy.
DDA mívají problémy jak s navázáním, tak s udržením osobních vztahů – zvláště potom těch blízkých. Jedním z důvodů je to, že je pro ně těžké se někomu otevřít, jelikož byli již mnohokrát zraněni od těch, kteří je měli chránit a bezpodmínečně milovat. Dalším aspektem je fakt, že když nemají rády ani sami sebe, je o to těžší projevovat lásku druhým.
7. Nepřiměřené reakce na změny, které nelze ovlivnit.
DDA reagují přehnaně na nečekané situace, které nemohou mít pod kontrolou. Je to pro ně děsivé, a tak často panikaří a mohou reagovat ukvapeně či neadekvátně.
8. Hledání a vyžadování pochval či ujištění.
DDA potřebují neustále ujišťovat o tom, že jsou dobří/milovaní, že za něco stojí apod. Mohou se tak snažit kompenzovat nedostatek uznání od rodičů. To někdy může klást nároky i na jejich okolí (typicky na partnery).
9. Pocit odlišnosti/jinakosti.
DDA vnímají již od malička, že jsou „divné“, přijdou si zkrátka tak trochu mimo. To má souvislost i s rysem, ve kterém je popsáno hledání „normy“ a je to logické i vzhledem k zážitkům, které jejich vrstevníci (naštěstí) nezažívají.
10. Mimořádná zodpovědnost nebo naopak nezodpovědnost.
Nic moc mezi tím. Tento rys odkazuje k životu v extrémech: buď a nebo. Zde bývá úkolem dospělých dětí hledat střed.
11. Extrémní loajalita – a to i nezasloužená.
Dospělé děti často dávají svou přízeň i lidem, kteří si to vůbec nezaslouží nebo o to ani nestojí. Jedná se o jednosměrné vztahy (pracovní, rodinné, partnerské či kamarádské).
12. Impulzivita a sklony nechat se vtáhnout do událostí.
DDA mohou velmi podléhat různým impulzům, které mnohdy nejsou ani v souladu s jejich životním nastavením a směřováním.
Co s jizvami na duši?
Cest ven z bludného kruhu dysfunkčního nastavení je naštěstí více. Je však nutné chtít je hledat, objevovat a zkoušet, které budou vhodné právě pro vás. Každý jsme individuální bytost a potřebujeme jiný přístup.
Naučené vzorce našeho chování, cítění či myšlení, ke kterým se navíc uchylujeme často automaticky a nevědomě, není jednoduché měnit. Je však možné je postupně přepracovávat ve funkčnější vzorce, které nás nebudou svazovat a omezovat, ale naopak rozvíjet a posouvat. Práci na sobě můžeme vždy pojmout jako takové dobrodružství, které nám umožní se lépe poznat a žít život, který si přejeme a zasloužíme.
Po fázi ošetření a (za)hojení těch nejvíce traumatických bolestí mohou dospělé děti postupně vylézat ze svých betonových krunýřů a zkoušet vykouknout na svět, který je celé roky tak nesmírně děsil.
Je potřeba si uvědomit a přijmout, že uzdravení je celoživotní dynamický proces – dospělým dítětem se nikdo nestane přes noc, tedy i náprava mnoha desítek let strávených v nefungující domácnosti a vztazích vyžaduje svůj čas, trpělivý a zvídavý přístup, odhodlání překonávat překážky a vůli vypořádat se s nejrůznějšími výzvami.
Dalším důležitým bodem je, abyste dokázali mluvit o tom, co se vám dělo nebo děje. O tom, co potřebujete a chcete nebo co vám vadí či schází. Bez toho nelze získat korektivní (nápravné) zkušenosti, které by vyvážily ty minulé. Zároveň na to vše nemusíte být sami. Pokud nemáte nikoho blízkého, komu byste věřili, neváhejte se obrátit na odborníky z řad psychologů, terapeutů či adiktologů, kteří vás mohou v rámci terapie provést vašimi tématy a nabídnout vám objektivní pohled na různé situace.
Petra, 46 let: „Myslím, že nezáleží na věku. Důležité je začít. Mít motivaci k tomu, něco změnit. Mně hodně pomohlo naučit se říct si o pomoc včas. Zvláště, když doma jsem vždy musela být ta silná a bezproblémová holka…“
Jednou z možností je i navštěvování svépomocných skupin, které staví na dvanáctikrokových programech. Patří sem již zmíněná skupina AA, dále třeba Alateen (pro dospívající) nebo Al-Anon (pro příbuzné a přátele závislých). Skupiny nenahrazují terapii, ale umožní vám potkat se s lidmi s podobnými zkušenostmi.
Uvědomte si, že nyní jste již dospělými svéprávnými lidmi, kteří jsou zcela zodpovědní za svůj život. Mnoho věcí již můžete, a také nemusíte dělat. Oproti dítěti, které toho moc nezmohlo, se vám nyní otevřelo nekonečno příležitostí a je jen na vás nalézt tu vhodnou kombinaci.
Další dobrou zprávou je, že alkoholismus není dědičný! Záleží na osobnosti a vytrvalosti každého člověka, zda půjde podobnou cestou, jako jeho rodiče, či si zvolí vyrovnanou a vlastní. Naději dává i názor, ke kterému došel profesor Steven Pinker z Harvardské univerzity, a tím je, že vliv rodinného prostředí formuje budoucí dospělé pouze z 10 %. Nemusíte tedy žít s nálepkou „odepsaného“ potomka alkoholika/alkoholičky. Je to jen na vás – konečně. 🙂
