Od narození až do posledního dechu je náš mozek schovaný v tmavé, tiché dutině lebky. Každou vteřinu přijímá očima, ušima, nosem a jinými orgány smyslové informace z okolního světa. Tato data do mozku přicházejí ve formě smysluplných obrazů, vůní, zvuků a jiných počitků. Jsme bombardování světelným vlněním, chemikáliemi a změnami tlaku bez zvláštního významu. Jakým způsobem z nás 1,5 kilogramů těžká hrouda mezi ušima dělá člověka?
Mozek a jeho vývoj
Podle jedné z evolučních teorií se lidský mozek skládá ze tří vrstev: centrum pro přežití, pociťování emocí a myšlení – tomuto uspořádání se říká trojjediný mozek.
Západní vědci a intelektuálové vymysleli koncept o velké racionální kůře a už řadu let se ho drží. Ve skutečnosti během evoluce některé geny mutovaly a způsobily, že určitá stadia vývoje mozku trvají delší nebo kratší dobu, a tak se některé části mozku zvětšují nebo zmenšují.
Lisa F. Barrett, autorka knihy Sedm a půl kapitoly o mozku odmítá teorie o rozdělení mozku na tzv. “ještěří” nebo emoční mozek. Tvrdí, že limbický systém vyhrazený emocím a neokortex nefungují každý zvlášť.
Proč se nám vyvinul mozek, jaký máme?
Na to nelze odpovědět, protože evoluce nepracuje s nějakým záměrem, není zde tudíž žádné proč. Ale dokážeme říci, co je nejdůležitější funkcí mozku. Není to myšlení. Nejsou to emoce. Není to představivost, kreativita ani empatie. Náš mozek má na starost především řízení těla a zabezpečuje alostázu (schopnost adaptovat se na stresovou situaci) tím, že předvídá zvýšení energetické potřeby, ještě než k ní dojde.
Mozek neustále investuje energii do činností slibujících zisk, tedy do zpracování potravy, zajištění bydlení, lásky a a fyzické ochrany, abychom splnili životně důležitý úkol – předali své geny další generaci.
Racionalita versus emoce
Teorie trojjediného mozku je jedním z nejúspěšnějších a nejrozšířenějších omylů ve vědě. Jistě je působivý a pomáhá pochopit naše každodenní pocity. Například když vás chuťové pohárky svádí k tomu, abyste si dali ještě kus čokoládového dortu, ale vy si ho odepřete, protože jste před chvíli dosnídali. Je lehké uvěřit, že vás impulzivní vnitřní ještěří a emoční (limbický) mozek svádějí, abyste si dali dort, a racionální neokortex nad jejich choutkami zvítězí. Ale lidský mozek takto nefunguje. Dobré chování není důsledkem racionality. A rozum nebojuje s emocemi. Rozum a emoce ani nejsou v mozku izolovány na různých místech.
Co je racionální chování? Obvykle se tím míní chování bez emocí. Na myšlení se pohlíží jako na racionální, na emoce jako na nepromyšlené akce. Ale vždy tomu tak není. Někdy jsou emoce racionální, například když se bojíte, protože jste se ocitli v nebezpečí. A někdy myšlení racionální není, jako když trávíte hodiny na sociálních sítích a namlouváte si, že děláte něco důležitého.
Každodenní halucinace
Neurovědci rádi říkávají, že naše zážitky jsou pečlivě řízené halucinace vyvolané okolním světem a naším tělem, ale nakonec vytvořené naším mozkem. Tyto halucinace vás nepřivedou do blázince. Jsou druhem každodenních halucinací, který vytváří všechny naše vzpomínky a řídí naše jednání. Běžně mozek dodává význam našim smyslovým datům, aniž bychom si toho byli vědomi.
Náš mozek také přidává informace z minulosti, aby odhadl, co jaký pocit znamená. Například když jsou lidé unavení nebo mají málo energie, mívají hlad (protože když měli v minulosti hlad, měli málo energie). Jejich mozek automaticky vyhodnotí nízkou hladinu energie a pocit hladu vyvolá. Ve skutečnosti jsou jen unaveni z nedostatku spánku. Tato vzpomínka na hlad může být jednou z příčin, proč se lidé přejídají a mívají nadváhu.
Mozek není stvořen proto, aby byl přesný. Je stvořen tak, aby nás udržel naživu. Pokud má náš mozek pravdu, vytváří naši realitu. Pokud se mýlí, také tvoří naší realitu.
Různé druhy myšlení
Mozek nikdy není aktivovaný úplně celý, vždy jsou v něm některé oblasti aktivní a jiné tlumené. Neuchovává vzpomínky stejným způsobem jako například paměť počítače, kde jsou soubory uloženy k pozdějšímu otevření. Naše vzpomínky jsou velmi zkreslené a často si je pamatujeme jinak, než jak se doopravdy staly.
Lidské mozky tvoří různé druhy myšlení. Tím se však nemyslí, že naše mysl je jiná než mysl našich přátel a sousedů. V každé kultuře se ovšem vyvinulo trochu jiné myšlení. Lidé na Bali a lidé z ilongotské kultury na Filipínách nevnímají to, co my nazýváme myšlenkami a emocemi, jako dvě odlišné záležitosti. Vnímají to jako jednu věc.
Lidé ze západu se často snaží odhadnout, co si druhý myslí a co cítí. Toto mentální odvozování je v naší kultuře tak základní a užitečnou schopností, že pokud potkáme lidi, kteří v této dovednosti nejsou příliš dobří, stávají se pro nás odlišnými. V jiných kulturách se toto nahlížení do myslí druhých nepovažuje za nutné. Himbové z Namibie často posuzují ostatní lidi podle chování, ale nevidí za tímto chováním skryté duševní pochody. Pro lidi je důležité, aby se způsobem myšlení vzájemně lišili pro přežití druhu.
Mozek a stres
Stres je důkazem toho, že celý náš mozek mobilizuje energetické rezervy pro předpokládaný výdej energie. Občasný stres je jako cvičení. Krátkodobé “výběry” z našich energetických zásob, po kterých zase něco uložíme, nás posilují a prospívají nám. Pokud však stres stále trvá nebo přichází příliš často bez možnosti znovu nabrat sílu, může to mít závažné následky.
Po návratu vojáků z války domů, do bezpečí, se stává, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Jejich mozek pokračuje ve vyhlašování falešných poplachů. Mozek je chrání před nebezpečím, o kterém si myslí, že je skutečné. Jeden z přístupů tvrdí, že posttraumatická stresová porucha může to být ve skutečnosti krátkodobé racionální hospodaření s energií, které je pro naše tělo v tu chvíli přirozené.
Proč na nás mají slova tak velký vliv?
Mnoho oblastí mozku, které zpracovávají jazyk, také řídí naše vnitřní prostředí, včetně hlavních orgánu. Tyto části mozku jsou propojeny tzv. jazykovou sítí, která snižuje i zvyšuje naši tepovou frekvenci. Upravuje množství glukózy v krvi, která je palivem našich buněk. Mění výdej látek podporujících náš imunitní systém. Síla slov není metaforou. Mohou za to spoje v našem mozku. Mají přímý vliv na mozkovou aktivitu a vnitřní orgány druhých lidí.
Mohou například slova poškodit naše zdraví? V malých dávkách ani ne. Když nás slovně někdo napadne, či dokonce vyhrožuje fyzickým násilím, můžeme se cítit vyčerpaně a frustrovaně, protože odchází energie z tělesného rozpočtu. K fyzickému poškození mozku ani těla však nedochází. Může se nám zvýšit krevní tlak, zapotíme se, ale když hrozba odezní a tělo se vzpamatuje, může být náš mozek dokonce o něco více posilněn.
Mozek jako mocná vědma
Vědci už více než sto let pozorují náznaky toho, že mozek dokáže předpovídat, ale jistě to víme až odnedávna. Když náš mozek předpovídá, povídá si sám se sebou. Skupinka neuronů si na základě toho, jak propočítá a zkombinuje minulou a současnou situaci, vybere nejlepší odhad toho, co se stane v nejbližším okamžiku. To, co vidíte, slyšíte, čicháte, chutnáte, hmatáte, se zcela tvoří ve vaší hlavě. Pomocí předpovědí se náš mozek efektivně připravuje jednat.
Vzpomeňte si, jak jste posledně měli žízeň a dali jste si sklenku vody. Několik vteřin po jejím vypití se žízeň pravděpodobně zmírnila. To se zdá být normální, ale ve skutečnosti trvá asi dvacet minut, než se voda vstřebá do krevního oběhu. Ve skutečnosti tedy nezažene žízeň v několika vteřinách. Co ji tedy zahnalo? Předpověď. Zatímco mozek plánuje a vysílá příkazy k jednání, jako je vypití vody, předvídá, co nastane, a to způsobí, že cítíte, že jste zahnali žízeň mnohem dříve, než se v těle skutečně odehraje.
Všechny předpovědi se vytvářejí v obráceném sledu, než si uvědomujeme. Nejdříve cítíme a potom jednáme. Vidíme nepřítele a pak zvedneme zbraň. Ale do našeho mozku vstupují pocity až jako druhé v pořadí. Náš mozek je poskládá tak, aby se nejdřív připravil k akci, jako když položíme prst na spoušť a zároveň se uvolňují rezervy, aby zůstal dostatek energie k pohybu.
Jako majitelé předvídavého mozku můžeme chování a zážitky řídit víc, než si uvědomujeme. Pokud tuto zodpovědnost přijmeme, mysleme na naše možnosti. Jak by mohl náš život vypadat? Jakou osobností bychom se mohli stát?
Náš mozek není ve zvířecí říši největší ani objektivně nejlepší. Ale je náš. Je zdrojem naší síly i našich slabostí. Dává nám možnost vybudovat různé civilizace, ale i navzájem se zničit. Dělá z nás člověka.
Zdroj: Lisa Feldman Barrett: Seven And A Half Lessons About The Brain (2020)
