Malé lži, velké lži, neúplné pravdy, zatajené skutečnosti. Vzpomínáte momentálně s mírnou úzkostí na konkrétní situaci, ve které jste zalhali? Tak si vydechněte. Děláme to všichni, dnes a denně a mnohdy zcela bezprostředně a ne zcela vědomě.
Že nelžete nebo jste nikdy nelhali? Podle dávnějších výzkumů, zalže každý člověk průměrně dvakrát denně. Zlepšili jste si někdy historku, aby jste z ní vytvořili zajímavější příběh nebo jste se vyhnuli odpovědi na otázku, na kterou jste nechtěli odpovídat? Naprosto v pořádku.
Stejně jako většina lidského chování, i lhaní má svou stupnici intenzity. Na jednom konci stojí přibarvená historka z dovolené a na druhém vědomá manipulativní lež. Mezi těmito dvěma extrémy je široká škála dalších mini lží, zatajování, ale i přikrášlování a také třeba přivlastňování příběhů. Pokud zajdeme do větších detailů, zjistíme, že na stupnici můžeme zařadit i přetvářku a souhlasný názor s většinou nebo jednotlivcem, který ve skutečnosti nesdílíme.
Proč to děláme?
Všude kam se rozhlédneme, můžeme vidět ty stejné tendence vytvořit si při komunikaci lepší sebeobraz a především obraz, o kterém si sami myslíme, že bude ve společnosti přijímán více, než ten opravdový. Přikrášlováním příběhů, snahou o poutavou nebo vtipnou historku, si přivoláváme pozornost, sdílenou radost a zvyšujeme si tím svou oblíbenost v kolektivu. Minimálně nám to takový pocit dodává. Naší komunikací ven si také často testujeme, jak nás ostatní vnímají a jaký k nám mají vztah. To poznáme z reakcí od ostatních na naše sdělení a vyjadřování. Činíme tak vědomě i nevědomě. Primárně takové chování pramení z naší touhou začlenit se do společnosti a být jí přijímán. V pravěku měla totiž větší šanci na přežití tlupa, než-li jedinec. Ovšem platí tohle pravidlo i dnes?
“Kde jsi byla včera?”
“S Julií.” (To, že tam byl i její brácha se spolužákem, už ti říkat nebudu.)
Přibližně poslední dva týdny, pracuji vědomě s tím, co vypustím z pusy. Jinými slovy přemýšlím nad tím, s kým mluvím, co vyprávím, jak to vyprávím a zároveň si velmi pozorně všímám, jak moje slova a témata rezonují s mými posluchači.
Můj malý osobní experiment
Tomuhle nápadu na experiment vděčím své kamarádce a kolegyni z práce. Nedávno mi řekla, že si poslední dobou často stěžuji na ostatní kolegy. V první chvíli se mě to silně dotklo, jelikož si zakládám (možná často až příliš) na pozitivním přístupu k ostatním, na otevřenosti a vřelosti k druhým. Proto jsem se o mou vlastní komunikací začala zajímat a přemýšlet o ní více do hloubky. Výsledky mého osobního experimentu, přišly záhy.
Jak jsem přestala blábolit
S téměř okamžitou platností jsem přestala jakkoliv hodnotit ostatní. K jejich chování jsem se snažila zaujmout neutrální postoj. V případě, že jsem se dostala do řečí ohledně člověka z okolí, buď jsem mlčela nebo jsem se ho snažila nepozorovaně zastat a změnit tak směr konverzace. Mým cílem bylo odtrhnout pozornost od negativních vyjádření, abych se jich nemusela účastnit. Musím se přiznat, že ne vždy mi to ze začátku šlo a byly chvíle, ve kterých jsem se připojila. Takto to šlo několik prvních dní.
Zrcadlení ve vzteku
Zásadní zlom přišel ve chvíli, když jsem začala přemýšlet nad tím, proč mě někteří lidé štvou a druzí štvou zase jiné lidi a mě tito lidé nevadí a tak dále. Když vás totiž někdo naštve, většinou první věc kterou uděláte je, že to jdete říct někomu jinému a postěžujete si. To jsem vědomě dělat přestala, jelikož bych se dostala do negativního hodnocení druhých. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se s tím vyrovnat sama. Hněv, ublížení nebo jakkoliv to nazveme, ve mě dřímalo až do chvíle, než jsem si ozdravně uvědomila, že to není o tom druhém, ale o mě. Tuhle pravdu jsem věděla už z učebnic Psychologie. Rozdíl byl nyní takový, že jsem “zrcadlení” pocítila na vlastní kůži a to velmi přítomně a vědomě.
Zrcadlení je jev, při kterém si nevědomě do ostatních promítáme naše touhy, křivdy, bolesti, smutek, lítost, radost, nespokojenost a spoustu dalších emocí. Co je důležité říci je fakt, že ne při všech vyjádřeních vůči druhým, se nutně zrcadlíme. Často může jít o projev emocí, které z dané situace opravdu cítíme a například se snažíme dát svému okolí najevo, že v té či oné situaci, se necítíme příjemně. Velmi často zrcadlení probíhá právě při hodnocení druhých. Vezmu dva velmi jednoduché příklady:
“Ten je divný.”
“Ta se moc maluje.”
Pojďme si tvrzení rozebrat trochu více do detailů. Co se pod těmito vyjádření může skrývat a odkud mohou tyto projevy pocházet?
“Ten je divný.”
Výrok může vyjadřovat naše vlastní mínění o sobě samém. Můžeme si připadat od ostatních více odlišní, než-li je nám příjemné. Můžeme se cítit osamělí a jistým způsobem obtížněji začlenění ve společnosti. To může být způsobeno (a často to tak bývá) nízkou schopností se otevřít ostatním, nedůvěrou a částečným straněním se od ostatních. A takové chování mívá zase své konkrétní příčiny, na které je dobré přijít, abychom naše vztahy zlepšovali, navazovali lépe ty nové a mohli se cítit více uvolněně a sebevědomě.
“Ta se moc maluje.”
Upozornit na výrazný vzhled druhých s negativní konotací může velmi úzce souviset se závistí a žárlivostí. Může v nás rezonovat touhu být více vidět nebo být odvážnější při své vlastní prezentaci do okolí. Může to znamenat, že bychom se rádi nebáli více se upravit tak, abychom získali určitou část obdivu od ostatních, že nám chybí více pozornosti, o kterou si neumíme říct nebo máme nízkou schopnost prosadit se. Opět podobné výroky souvisejí s naším sebevědomím a chybějící odvaze vypadat tak, abychom se cítili dobře, protože pociťujeme nízkou sebehodnotu.
Good vibes only?
Kromě hodnocení ostatních jsem se vedla k tomu, abych mluvila o příjemných věcech, o těch, které by mohly druhé rozesmát a hlavně o těch, které jsou skutečné. Skutečné pro mě. Zjistila jsem, že takových témat příliš není. Zdálo se, že je jich méně než těch, které souviseli s nespokojeností a s touhou něco vylepšit nebo změnit k lepšímu. Snažila jsem se vědomě ze svých konverzací vypustit lidi, kteří mě něčím štvou, nepříjemné situace a to mělo za následek i to, že jsem přestala mluvit o nesplněných touhách a očekávání. Nejvíce jsem se zaměřila na to, co bych mohla udělat, abych si zajistila dostatečný přísun pozitivních historek a příjemných témat ke konverzaci.
Zjistila jsem, že čím víc mluvím o věcech, které mi dělají radost a méně o těch, které mě trápí, tím se cítím lépe. Může to vypadat jako jednoduchá medicína, ale stojí za tím spousta vědomé přítomnosti a práce s koncentrací. Začala jsem mít radost i z toho, že mě cizí chlapec pustil v tramvaji gentlemantsky sednout, úsměvům a milého přístupu ostatních vůči mě, šťastných okamžiků v životě druhých a těch vlastních. S každou další šťastnou chvilkou, jsem měla potřebu o ní mluvit s někým dalším. Pokaždé jsem měla radost z toho, že mám nový šťastný okamžik, o kterém můžu mluvit s ostatními. Stala se z toho moje osobní disciplína, o které nikdo nevěděl. A o to to bylo zajímavější.
Zjistila jsem, že u některých lidí, je velmi těžké navodit radost a štěstí z pozitivní konverzace. Stalo se mi, že jsem potřebovala odejít z komunikace s lidmi, kteří si neustále na něco stěžovali a překvapilo mě i zjištění, že nevědomě nevěnují pozornost příjemným slovům a příběhům. Jako by se k nim informace vůbec nedostali. Naopak dobrý pocit jsem měla, když se mi podařilo posluchače rozesmát nebo je naladit na lepší náladu. Začalo mě to bavit. Všímala jsem si věcí, které mi dělají radost a čím dál tím víc jsem kolem sebe začala pozorovat šťastné momenty. Byla jsem nadšená, když jsem náhodně potkala kamarádku na ulici, když se na mě usmála prodavačka a odpustila mi desetikorunu při nákupu (nepřijímali karty), když mi kamarádka vyprávěla o filmu, který jí ohromil nebo když jsem navštívila novou restauraci, kde jsem si pochutnala na obědě. Shrnuto podtrženo, tohle byl jeden z nejlepších pokusů, které jsem kdy zkusila.
Když se vrátím k oněm lžím a polopravdám, tak musím říct, že čím déle trvá můj komunikační experiment, tím méně je používám. Nemám potřebu vzpomínat na 5 let staré zážitky, nepotřebuji mluvit o tom, co bych si přála mít a výrazně méně potřebuji přemýšlet nad tím, proč a jací ostatní jsou. To, co jsem nově začala prožívat já, mě naplnilo po okraj. Začala jsem si užívat každý den jako by byl úplně nový, jakoby to, co se stalo předtím, nikdy nebylo a dnes už na tom vůbec nezáleželo. Objevila jsem v komunikaci způsob, jak se cítit každodenně životně více naplněná, bez potřeby zlepšovat si příběhy nebo klást důraz na polopravdu.
Pravidla komunikace v mém experimentu:
- Nehodnotit druhé.
- Mluvit o pozitivních okamžicích.
- Vyvažovat konverzaci i ve větších skupinách (mluvčí versus posluchač)
- Nestěžovat si.
- Asertivně vyjadřovat názory.
- Snažit se o transformaci konverzace při negativních konotacích.
- Odejít z konverzace, která nesplňuje výše uvedené body.
Stačí mít dobrý příběh, kterému věříte a ze kterého máte radost. Šťastné momenty, které prožijete vám dodávají tu správnou energii, kterou můžete předat dál. Sdílená radost je dvojnásobná radost a pokud jako vysílač najdete svůj přijímač, bude vám i druhým konverzace přinášet nemalé potěšení. Ovšem je také důležité, aby byli oba konce komunikace na stejné frekvenci. Můžete se přeladit z vysílače na přijímač nebo zkusit druhé naladit na vaší, lepší frekvenci. Funguje to. A nezapomeňte na to, že co vysíláte, takovou frekvenci chytáte. Na jakých vlnách vysíláte vy?
