Malá lež, velká lež, neúplná pravda, zatajené skutečnosti. Dělá vám lež problémy nebo lžete bez ostychu? Podle výzkumů lžeme všichni, dnes a denně a mnohdy zcela bezprostředně a nezřídka kdy zcela vědomě.
Podle dávnějších výzkumů, zalže každý člověk průměrně dvakrát denně. Zlepšili jste si někdy historku, aby jste z ní vytvořili zajímavější příběh nebo jste se vyhnuli odpovědi na otázku, na kterou jste nechtěli odpovídat? Nemusíte se cítit provinile, nejste v tom rozhodně sami.
Lež jako věž
Stejně jako většina lidského chování, i lhaní má svou stupnici intenzity. Na jednom konci stojí přibarvená historka z dovolené a na druhém vědomá manipulativní lež. Mezi těmito dvěma konci existuje široká škála dalších mini lží, zatajování, ale i přikrášlování nebo třeba přivlastňování příběhů. Pokud zajdeme do větších detailů, zjistíme, že na stupnici můžeme zařadit i přetvářku a souhlasný názor s většinou nebo jednotlivcem, který ve skutečnosti nesdílíme.
Minulost je lež
Pomocí lží si upravujeme realitu. Někdy více, jiny méně. Co se nedá říci, že by lež byla černobílá. Existují i lži, které nemáme pod kontrolou. Jsou jimi naše vzpomínky. Ty totiž neodráží realitu. Vzpomínky jsou velmi zkreslené interpretace naší minulosti. Děti si jsou dokonce schopni vytvořit vzpomínku ze svých pocitů, která se nestala. Je dokázáno, že si jsme schopni vytvořit nebo přetvořit vzpomínku tak, aby souhlasila s naší představou o tom, jak ji subjektivně vnímáme. Zároveň je vzpomínka pouze jedním z mnoha úhlů pohledu a tak to, na co vzpomínáte vy jedním způsobem, si jiný pozorovatel může vybavovat úplně jinak.
Proč lžeme?
Všude kam se rozhlédneme, můžeme vidět ty stejné tendence vytvořit si při komunikaci lepší sebeobraz a především obraz, o kterém si sami myslíme, že bude ve společnosti přijímán více, než ten reálný. Přikrášlováním příběhů, snahou o poutavou nebo vtipnou historku, si přivoláváme pozornost, sdílenou radost a zvyšujeme si tím svou oblíbenost v kolektivu. Minimálně nám to takový pocit dodává. Naší komunikací ven si také často testujeme, jak nás ostatní vnímají a jaký k nám mají vztah. To poznáme z reakcí ostatních na naše formu komunikace. Činíme tak vědomě i nevědomě. Primárně takové chování pramení z naší touhou začlenit se do společnosti a být jí přijímán. V dávných dobách nemoderní společnosti měla totiž větší šanci na přežití tlupa, než-li jedinec. Tohle pravidlo už samozřejmě neplatí.
Přibližně poslední dva týdny, pracuji vědomě s tím, co vlastně říkám. Jinými slovy přemýšlím nad tím, s kým mluvím, co vyprávím, jak to vyprávím a zároveň si velmi pozorně všímám, jak moje slova a témata rezonují s posluchači. Za pár dní jsem poznala, jakou sílu slova mají a jak se jimi dají ovlivnit celé kolektivy.
Experiment se slovy
Tomuhle nápadu na experiment vděčím své kamarádce a kolegyni z práce. Nedávno mi řekla, že si poslední dobou často stěžuji na pár lidí z mého okolí. V domění, že si zakládám na pozitivním přístupu k ostatním a na otevřenosti, jsem se začala zajímat více zajímat o to, co komu říkám a o jakých tématech se s ostatními vlastně bavím. Jaké nálady a témata přináším do konverzací.
Jak jsem přestala blábolit
S téměř okamžitou platností jsem přestala jakkoliv hodnotit ostatní. K jejich chování jsem se snažila zaujmout neutrální postoj. V případě, že jsem se dostala do řečí ohledně člověka z okolí, buď jsem mlčela nebo jsem se „oběti“ snažila zastat a změnit tak směr konverzace. Mým cílem bylo odtrhnout pozornost od negativních témat. Musím se přiznat, že ne vždy mi to ze začátku šlo a byly chvíle, ve kterých jsem se připojila. Takto to šlo dalších několik dní. Bylo zajímavé vědomě sledovat konverzaci a volit tvrzení, které měli za cíl měnit směr debat. A dařilo se.
Zrcadlení ve vzteku
Zásadní zlom přišel ve chvíli, když jsem začala přemýšlet nad tím, proč mě někteří lidé štvou a druzí štvou zase jiné lidi a mě například jiní lidé nevadí a tak dále. Když vás totiž někdo naštve, většinou první věc kterou uděláte je, že to jdete říct někomu jinému a postěžujete si. To jsem vědomě dělat přestala, jelikož bych se dostala do negativního hodnocení druhých. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se s tím vyrovnat sama. Hněv, ublížení nebo jakkoliv to nazveme, ve mě dřímalo až do chvíle, než jsem si byla schopná uvědomit, že to není ani tak o tom druhém, ale o mě. Tuhle pravdu jsem věděla už z učebnic Psychologie. Rozdíl byl teď takový, že jsem “zrcadlení” pocítila na vlastní kůži.
Zrcadlení je jev, při kterém si nevědomě do ostatních promítáme naše touhy, křivdy, bolesti, smutek, lítost, radost, nespokojenost a spoustu dalších emocí. Co je důležité, že ne při všech stížnostech nebo agresi vůči druhým, se nutně musíme zrcadlit. Často může jít o projev emocí, které z dané situace jednoduše cítíme a například se snažíme dát svému okolí najevo, že v té či oné situaci, se necítíme příjemně. Velmi často zrcadlení probíhá právě při hodnocení druhých. Vezmu dva velmi jednoduché příklady:
“Ten je divný.”
“Je příliš vyzývavá.”
Pojďme si tvrzení rozebrat trochu více do detailů. Co se pod těmito vyjádření může skrývat a odkud mohou tyto projevy pocházet?
“Ten je divný.”
Výrok může vyjadřovat naše vlastní mínění o sobě samém. Můžeme si připadat od ostatních odlišnější. Můžeme se cítit osamělí a nezačlenění ve společnosti. To může být způsobeno například i nízkou schopností se otevřít ostatním, být sám sebou, nedůvěrou a částečným straněním se od ostatních. A takové chování mívá zase své konkrétní příčiny, na které je dobré přijít, abychom naše vztahy zlepšovali, navazovali lépe ty nové a mohli se cítit více uvolněně a sebevědomě.
“Je příliš vyzývavá.”
Upozornit na vzhled jiných lidí nebo jej jakkoliv hodnotit negativně může velmi úzce souviset se závistí a žárlivostí. Může v nás probouzet touha být více vidět nebo dovolit si být sám sebou. Může to znamenat, že bychom se rádi nebáli oblékat jinak, výrazněji nebo nám chybí více pozornosti, o kterou si neumíme říct nebo máme strach se prosadit. Opět podobné výroky souvisejí s naším sebevědomím a chybějící odvaze vypadat nebo se chovat se tak, abychom se cítili dobře.
Lež a role nebo pravda a autenticita
Kromě hodnocení ostatních jsem se vedla k tomu, abych mluvila o příjemných věcech, o těch, které by mohly druhé rozesmát a hlavně o těch, které jsou skutečné. Zjistila jsem, že takových témat příliš není. Zdálo se, že je jich méně než těch, které souviseli s nespokojeností a touhou něco vylepšit. Snažila jsem se vědomě ze svých konverzací vypustit lidi, kteří mě něčím štvou, nepříjemné situace a to mělo za následek i to, že jsem přestala mluvit. Nejvíce jsem se zaměřila na to, co bych mohla udělat, abych si zajistila dostatečný přísun zajímavých nebo příjemných témat ke konverzaci.
Tam kde je tvá pozornost, tam rosteš
Zjistila jsem, že čím víc mluvím o věcech, které mi dělají radost a méně o těch, které mě trápí, tím se cítím lépe. Vlastně je to jednoduchá medicína, ale stojí za tím spousta vědomé přítomnosti a práce s koncentrací. Začala jsem mít radost i z toho, že mě cizí chlapec pustil v tramvaji gentlemantsky sednout, šťastných okamžiků v životě druhých a těch vlastních. S každou další šťastnou chvilkou, jsem měla potřebu o ní mluvit s někým dalším. Pokaždé jsem měla radost z toho, že mám nový šťastný okamžik, o kterém můžu mluvit s ostatními. Stala se z toho moje osobní disciplína, o které nikdo nevěděl. A o to to bylo zajímavější.
Zjistila jsem, že u některých lidí, je velmi těžké navodit radost a štěstí z pozitivní konverzace. Stalo se mi, že jsem potřebovala odejít z komunikace s lidmi, kteří si neustále na něco stěžovali a překvapilo mě i zjištění, že nevědomě nevěnují pozornost příjemným slovům a příběhům. Jako by se k nim ty příjemné informace vůbec nedostali.
Naopak dobrý pocit jsem měla, když se mi podařilo posluchače rozesmát nebo je naladit na lepší náladu. Začalo mě to bavit. Všímala jsem si věcí, které mi dělají radost, a čím dál tím víc jsem kolem sebe začala pozorovat šťastné momenty. Byla jsem nadšená, když jsem náhodně potkala kamarádku na ulici, když se na mě usmála prodavačka a odpustila mi desetikorunu při nákupu, kde nepřiímali platební karty, když mi kamarádka vyprávěla o filmu, který jí ohromil nebo při návštěvě nové restaurace, kde jsem si pochutnala na obědě. Shrnuto podtrženo, tohle byl jeden z nejlepších pokusů, které jsem kdy zkusila.
Když se vrátím k oněm lžím a polopravdám, tak musím říct, že čím déle trvá můj komunikační experiment, tím méně je používám. Nemám potřebu vzpomínat na 5 let staré zážitky, nepotřebuji mluvit o tom, co bych si přála mít a výrazně méně potřebuji přemýšlet nad tím, proč a jací ostatní jsou. To, co jsem nově začala prožívat já, mě naplnilo po okraj. Začala jsem si užívat každý den jako by byl úplně nový, jakoby to, co se stalo předtím, nikdy nebylo a dnes už na tom vůbec nezáleželo. Objevila jsem v komunikaci způsob, jak se cítit každodenně životně více naplněná, bez potřeby zlepšovat si příběhy nebo balancovat polopravdy.
Pravidla komunikace z experimentu:
- Nehodnotit druhé.
- Mluvit o pozitivních okamžicích.
- Vyvažovat konverzaci i ve větších skupinách, aby se dostali ke slovu všichni a projevili názor
- Nestěžovat si.
- Asertivně vyjadřovat názory.
- Snažit se o transformaci konverzace při negativních konotacích.
- Odejít z konverzace, která nesplňuje výše uvedené body.
Stačí mít dobrý příběh, kterému věříte a ze kterého máte radost. Šťastné momenty, které prožijete vám dodávají tu správnou energii, kterou můžete předat dál. Sdílená radost je dvojnásobná radost a pokud jako vysílač najdete svůj přijímač, bude vám i druhým konverzace přinášet nemalé potěšení. Ovšem je také důležité, aby byli oba konce komunikace na stejné frekvenci. Můžete se přeladit z vysílače na přijímač nebo zkusit druhé naladit na vaší, lepší frekvenci. Funguje to. A nezapomeňte na to, že co vysíláte, takovou frekvenci chytáte. Takže na jakých vlnách vysíláte vy?