Žárlivost je jedno z nejčastějších vztahových onemocnění. Do odborných poraden přivádí jednotlivce, páry, a to ať už sezdané, či nikoliv. Neexistuje však pouze jedna forma žárlivosti, nýbrž široká škála jejích stupňů. Od těch mírných, které dávají najevo druhému partnerovi, že jsme si vědomi jeho atraktivity pro okolí, a která může dokonce fungovat jako tmel ve vztahu, až po ty chronické, spojené s žárlivými bludy a silnou úzkostí, které mohou končit psychiatrickými diagnózami nebo dokonce trestním řízením.
Když se mám rád, věřím, že můžu být milován
Určujícím faktorem pro žárlivé emoce je to, jak člověk vnímá svou vlastní hodnotu. Vztah, který máme sami k sobě, významně ovlivňuje kvalitu našich mezilidských vztahů, jelikož si jej každodenně demonstrujeme právě skrze druhé. Žárlivost je totiž ve skutečnosti strach z opuštění, samoty a současně je pocitem, že nejsme pro druhého dost dobří. Přemíra žárlivosti do vztahu přináší protipóly emocí, které vztah podporují. Oproti lásce, něze, důvěře a porozumění, tak vystupuje omezování svobody, výčitky, nedůvěra, obviňování nebo citové vydírání. Proto žárlivost mívá destruktivní účinky nejen na vztah samotný, ale také na osobnosti obou partnerů.
Teorie žárlivosti se liší podle psychologických směrů. Například podle C. G. Junga pramení z nedostatku lásky v dětství a dospívání. Za žárlivostí se tedy může skrývat odchod jednoho z rodičů, rozvod, nedostatečná pozornost, neboli nedostatek času věnovaný dítěti. Žárlivost se může také zdědit, aniž by geneticky ovlivněný jedinec věděl, že jí jeho dědeček nebo matka trpěli. Hlubinné příčiny jsou pro léčbu žárlivce velmi důležité rozklíčovat, ale v tomto článku se primárně jimi zabývat nebudeme.
Destrukce vztahu
Žárlivost chodí ruku v ruce s majetnickým a otrokářským přístupem k druhému člověku, protože nutí vytvářet kontrolu nad partnerem s cílem eliminovat příležitost k nevěře. Paradoxem žárlivosti je fakt, že právě takové chování vede přesně tím směrem, který se dotyčný snaží zablokovat. Tedy k opuštění a touze po jiném, láskyplnějším partnerovi. V horších případech jsou tak používány omezování, rozkazy, vydírání, výčitky, obviňování a v neposlední řadě také fyzické násilí.
„Žárlivost je určitým druhem pocitového koktejlu, který se skládá ze strachu, pocitů méněcennosti a vzteku až po nenávist.“ (Merkle, 1997)
V hlavě žárlivce
Největším problémem žárlivců jsou oni sami. Ničí vztahy s těmi, kteří je milují. Kromě strachu z opuštění, samoty nebo jenom myšlenky na to, že je partner nemá rád, tedy že žárlivec není hoden lásky, mohou takového člověka provázet velmi nepříjemné úzkostné pocity a deprese spojené s myšlenkami na sebevraždu. Nezřídka jsou takové pocity používány jako další výhružky a obviňování proti druhému z partnerů. Žárlivý člověk také může pociťovat strach z toho, že bez druhého partnera nezvládne správně fungovat, a to ať už po sociální, emoční nebo ekonomické stránce. Chybí mu totiž důvěra ve své schopnosti, v sebe sama. Dokud si žárlivý člověk neuvědomí, že příčina těchto emocí je ve skutečnosti jeho vlastní vinou, tedy že on je spouštěčem narušujícím vztah, situace se nezmění.
Pro vztah, a hlavně pro druhého partnera (oběť), je velmi vyčerpávající takovým situacím dlouhodobě čelit, a to dokonce do té míry, kdy ztratí energii na to, aby vztah opustil. V případě, že se oběť snaží vztah napravit, může se dostat do začarovaného kruhu, ve kterém se ze strany partnera střídají pocity viny, se žárlivým obviňováním.
Je prokázáno, že v případě, pokud jsme dlouhodobě vystaveni těžkým situacím, naše frustrační tolerance se snižuje, a my se tak jednoduše řečeno stáváme „imunními“ vůči některým situacím, které bychom jinak vnímali jako ohrožující nebo stresové. Nemluvě o tom, že po několikaletém soužití s intenzivně žárlivým člověkem nás proměňuje, a do jakéhokoliv dalšího vztahu si tak můžeme přinést trauma, bezpodmínečnou nedůvěru, úzkost a strach.
Nejpozornější partner na světě
Zdání může klamat, a to platí právě při seznamování s žárlivým člověkem. Velká pozornost, vnímavost a péče jsou vlastnosti, kterými okouzluje. Do paměti si uchovává veškeré informace, které mu sdělujete. V budoucnu jakákoliv kolize s vaším předchozím tvrzením vznítí konflikt, ve kterém požaduje vysvětlení. Pro okolí může působit jako skutečně sebevědomý a žoviální člověk. Uvnitř jsou však usídleny úzkostné pocity, nedůvěra v sebe sama, a tím pádem také nedostatečná sebeláska, které se promění do žárlivé situace ve chvíli, kdy takovému člověku dáte najevo svou lásku a náklonnost. Projevy začínají lehkými výčitkami, žádostmi o ujištění o vaší lásce, láskyplné přesvědčování o tom, ať zrušíte akci s přáteli a čas věnujete tentokrát jemu, až po vystupňování v rozkazy a omezování vaší svobody.
„Jakmile začneme žít ve dvou, často, zvláště v období velké zamilovanosti, splývá naše Já s partnerovým Já. Chceme být jedno tělo a jedna duše. Je obtížné připustit, že každý člověk má svou individualitu. Že ten druhý existuje s celou svou rozdílnou minulostí, rozličnými touhami, city a potřebami.“ (Corneau, 2004)
Utkvělé představy a domněnky, které provázejí žárlivé stavy, mohou velmi jednoduše eskalovat do žárlivých bludů s paranoidními představami. Pokud žárlivec nemá jasné důkazy o věrnosti, což je samo o sobě v mnoha případech obtížné zajistit, utvrdí se ve své spleti domněnek a příběhů o nevěře a lhaní. Racionální myšlení u vytváření bludů nehledejte. Žárlivec je hnán pouze emočně – tedy strachem a úzkostí z možného opuštění.
Může být žárlivost léčena?
Ano, může. Avšak vždy by mělo řešení problému začít tím stejným, a to jest uvědoměním si, že daný člověk má problém, který chce změnit k lepšímu. Jinými slovy je odhodlán převzít zodpovědnost za své chování. K tomu může velmi úspěšně pomoci psycholog nebo terapeut, který dokáže pacienta celým procesem provést. Pokud se tak stane, začíná cesta přeměny jeho myšlení, které se zaměřuje na hledání příčiny úzkostných stavů a posilování vnímání vlastní sebehodnoty. Člověk tak může znovu objevit sebelásku, důvěru v sebe a své okolí, a naučit přijímat sám sebe tak, aby se mohl mít doopravdy rád, a neméně také proto, aby to samé dovolil někomu dalšímu vůči sobě. Láskyplný vztah totiž pocítíme tehdy, kdy máme pozitivně s kým sdílet své radosti, úspěchy, nezdary, zájmy a přání.
