Moje kamarádka mi nedávno vyprávěla o konci pětiletého vztahu, který se za tu dobu podle jejích slov zanesl vším možným. Hádky, pauzy, emočně nabité návraty, neshody i krásné chvíle provázeli vztah jako rozbouřené moře, které v konečném důsledku bylo po několikáté zastaveno odlivem. Na jejím pobřeží je teď znovu nastolen klid. Tentokrát prý opravdu naposledy. Jestli je to skutečně naposledy ukáže teprve čas. Otázkou zůstává, jestli s novým přílivem, v nějakém jiném moři, znovu nezabouří.

Když mi má dlouholetá kamarádka popisovala dramatický několikadenní rozchod, projevila nahlas přání: “Já už bych chtěla potkat někoho, kdo mi bude konečně rozumět a bude mě brát takovou jaká jsem.” Když se mi jako ozvěnou věta “kdo mi bude konečně rozumět” svévolně opakovala v hlavě už po páté, zeptala jsem se v duchu sama sebe, jestli je vůbec možné, aby nás někdo poznal úplně. A proč by vlastně měl chtít?

Pohled do zrcadla

Pokud otázku otočíme do pomyslného zrcadla, napadne mě, jestli samu sebe zná tak, aby se cítila sama v sobě dobře. Platí staré psychologické pravidlo říkající “Co nám chybí od ostatních, nám ve skutečnosti chybí ve vztahu k sobě.” Pokud bychom se podívali na výrok “kdo mi bude konečně rozumět”, uslyšíme zmatek plynoucí z nedostatečného pochopení a přijetí vůči sobě samému. Chápete-li totiž vlastní potřeby, touhy a motivace, jste je schopni také pojmenovat a vysvětlit svému partnerovi. Kromě toho, že tím stanovujete vlastní hranice, dáváte zároveň druhému částečný návod, jak s vámi ve vztahu dobře vycházet. 

Odpověď partnera ve smyslu „Nechápu, co po mě vlastně chceš?“ pak rázem může dávat větší smysl. Pokud nepoznáte své potřeby, můžete jen plácat rukama a nohama kolem sebe a zoufat nad tím, jak od partnera nepřichází to, po čem vám je prázdno. Nárokovat si od druhého, aby vám dodal vše potřebné k vašemu štěstí je jako čekat na prince na bílém koni. Iluze, ve které si představujete životního partnera jako někoho, kdo vám přijde doplnit palivo lásky ve vašem životě, vytváří ve vztazích přesný opak. Tedy samotu a smutek.

Já křičím, ty mě pochop

V hádkách je to složité. Ne nadarmo se říká, že bychom měli řešit společné neshody v klidu, bez emocí. Když se totiž křičí a brečí, ve vás i v partnerovi stoupají emoční vlny, kde jeden i druhý útočí, křičí a pláče po lásce a přijetí nebo se brání.

Způsob, jakým reagujete v hádkách máte většinou navzorcovaný z dětství a dospívání. Odcházel táta z hádek, křičel, mlátil s nábytkem, máma plakala, omlouvala se nebo pila alkohol, šla si zaběhat, pustila si televizi. Zkuste přijít na to, jak v hádkách reagujete vy a jestli vám to náhodou nepřipomíná situace z minulosti. Jednoduše tak můžete přijít na to, že vám partner připomíná jednoho z rodičů. Kromě přejatých reakcí od našich rodičů, máte také svá vlastní, která jste se naučili ve vztahu dítě-rodič. Naučil vás tatínek poslouchat? Upnula se na vás maminka a nedokázali jste si s ní nastavit hranice? Snažili jste se být hodný chlapeček a holčička? Pak i splňování očekávání, které od vás vědomě i nevědomě naši rodiče požadovali, mají v dospělosti vliv na vaše postoje ve vztazích. Ale to už je téma na jiný článek.

Boj o moc

V hádkách se spouští také touha ovládnout situaci a získat moc nad druhým. Jinými slovy, vyhrát. Vůle po moci má pak naprosto opačný pohon, než jaký vztah potřebuje. Oproti přijetí, pochopení a lásce nastupuje na startovní čáru dominantní postoj. Ten však velmi často odráží vztah k sobě samým nebo reaguje na konkrétní situaci. Museli jste se v práci podřídit nadřízenému? Poslechnout příkaz proti vašemu vlastnímu mínění? Ponížil vás někdo? V pracovním prostředí se to může stát jedna dvě. Hádky pak mohou fungovat i jako kompenzace.

Zachraň mě

Chtít po druhém, aby situaci za nás oba uklidnil a pochopil, proč pláčeme nebo křičíme a dal stranou své vlastní zranění, je trochu moc. Náš partner není náš otec nebo matka, kteří nás jako plačtivé děti objímali nebo možná právě naopak a my už rovněž nejsme děti. Stejně jako se cítíme zranění my, má právo se tak cítit i druhý partner. Každý jsme si do vztahu přinesli odlišný způsob chování při konfliktech a například jenom proto, že vy o problémech umíte mluvit a druhý neví jak, neznamená, že máte navrch. Vnímat v rozporech partnera rovnocenně a připustit si, že může být raněný stejně jako my, je prvním krokem k opravdové snaze ke vzájemnému porozumění. V hádkách byste tak oba měli udělat krok k tomu druhému, abyste se dokázali potkat ve středu. To je v emočně rozvířených chvílích sice těžké, ale vědomě se tomu můžete naučit. 

Dýchejte a pozorujte

Všimněte si, ve kterých situacích se zbarvíte do ruda. Jsou to ponožky na zemi, umyvadlo od pasty, pozdní příchody domů, nedostatek pochopení a pozornosti nebo rozdílné zájmy? Označte si v duchu, co vás dokáže opravdu naštvat. Pozorujte momenty, kdy jste se neudrželi a vybouchli. Dýchejte zhluboka a nenechte se pocitem, případně domněnkami strhnout. To, že vás to rozčiluje neznamená, že to druhý dělá naschvál, aby vás naštval. Je to váš vztek. Přijměte ho jako svoji vlastní zodpovědnost.

Nezapomeňte se při hádkách stahovat z mocenského křesla, které nás k sobě vybízí, jakmile začne houstnout atmosféra. Nesnažte se vyhrát, ale pochopit, o co mezi vámi vlastně jde. Pozorujte, co se děje. Kdo se vlastně naštval a proč k tomu došlo? 

Naplánujte hádku

Domluvte se na tom, kdy konflikt proberete. Tím, že dáte pravidla i samotné hádce, pro ní vytváříte hranice. Stanovený den a čas vám umožní odstoupit z emočního vlnobití a dovolí vám připravit se na to, co doopravdy chcete dát partnerovi najevo. Na místo křiku a pláče tak můžete v klidu popsat, co je vlastně to, co vám vadí. V odstupu dokonce můžete vychladnout natolik, že problém pro vás ubyde na důležitosti.

Snadněji se samozřejmě radí, než aplikuje do reálného života. Existují dokonce lidé, kteří mají sklon k teatrálnosti a dramatům více než jiní. Asi by vám netrvalo dlouho, než byste si takového člověka vybavili.

Naučte se omluvit

Kromě “Omlouvám se.” “Je mi to líto.” nebo “Mrzí mě to.” bývají velmi účinné prohlášení typu “Tohle mi ubližuje.” a “Bolí mě, když tohle říkáš.” Výměna útočných výroků za popis emocí, které prožíváte vrací váš vztah z válečného bojiště do lidské roviny. Kromě hádek, které mohou zasadit vztahu vážná zranění, existují i ty prospěšné. Zdravé hádky totiž dokáží pročistit vzduch a napravit nedorozumění mezi partnery. Střety přirozeně patří do vztahových životů. Snaha o soužití bez hádek je iluzí a marnou snahou. O co se v konfliktech můžete snažit, je obohatit je o pochopení a úctu jak k druhému, tak k sobě. Hádky nás učí společnému soužití a jsou příležitostí, jak lépe poznat partnera i sami sebe.