Kamarádka mi nedávno vyprávěla o konci pětiletého vztahu s jejím partnerem, jež se za tu dobu podle jejích slov zanesl vším možným. Hádky, pauzy, emočně nabité návraty, neshody, ale i hezké chvíle provázeli vztah jako rozbouřené moře, které v konečném důsledku bylo již po několikáté zastaveno odlivem. Na jejím pobřeží je teď znovu nastolen klid. Tentokrát prý opravdu naposledy.
Jestli je to skutečně naposledy ukáže teprve čas. Otázkou zůstává, jestli s novým přílivem, v nějakém jiném moři, znovu nezabouří.
Když mi popisovala dramatický několikadenní rozchod, projevila nahlas přání: “Já už bych chtěla potkat někoho, kdo mi bude konečně rozumět a bude mě brát takovou jaká jsem.” Když se mi jako ozvěnou věta “kdo mi bude konečně rozumět” svévolně opakovala v hlavě už po páté, zeptala jsem se v duchu sama sebe, jestli je vůbec možné, aby nás někdo poznal úplně. A co se vlastně stane tím důvodem, který partnera motivuje k potřebě po porozumění toho druhého?
Pohled do zrcadla
Pokud otázku otočíme do pomyslného zrcadla, napadne mě, jestli samu sebe zná tak, aby se cítila sama v sobě dobře. Platí staré psychologické pravidlo říkající “Co nám chybí od ostatních, nám ve skutečnosti chybí ve vztahu k sobě.” Pokud bychom se podívali na výrok “kdo mi bude konečně rozumět”, uslyšíme zmatek plynoucí z nedostatečného pochopení a přijetí vůči sobě samému. Chápete-li totiž vlastní potřeby, touhy a motivace, jste je schopni také pojmenovat a vysvětlit svému partnerovi. Kromě toho, že tím stanovujete vlastní hranice, dáváte zároveň druhému částečný návod, jak s vámi ve vztahu dobře vycházet.
Chci odemknout celý článek za 28,- Kč
