Jaké jsou pravé příčiny pomluvy, a proč je pro většinu z nás snadné se do šíření zvěstí přidat? Jak si pomocí diskuze o ostatních s ostatními zjišťujeme sociální hranice ve společnosti, jaký vliv mají na oběť a co ovlivňuje tvůrce zvěstí a pomluv?
Oběť pomluvy a její tvůrce
Většina z nás ví, jaké je to být v roli oběti pomluvy a také jaké to je být jejich šiřitelem (agresor). Pomluva nás dokáže hluboce ranit. Může se zdát, že být jejím tvůrcem je lepší pozice, než-li být její obětí. Jaké následky však může takové jednání mít a proč pomluvy vlastně vznikají? Čím to je, že se necháváme tak snadno vtáhnout do víru pomluv, a co můžeme udělat proto, abychom svými řečmi druhým neubližovali?
Když slova ubližují
Pod pojmem pomluva si můžeme představit jednání, které má za cíl poškodit reputaci a dobré jméno jiného člověka. Zářným příkladem je příběh filmu Protivný sprostý holky (2004), který se odehrává ve školním prostředí dospívajících děvčat, která usilují o elitní pozici ve školní komunitě. S použitím pomluv, intrik a lží škodí jedna druhé a snaží se tak o přízeň, slávu a především o oslabení pozice své konkurence.
Ve spojitosti s vytvářením pomluv a intrik panuje předsudek, že jejich hlavními iniciátory jsou především ženy a dívky. Když se však podíváme například na politické vztahy, tak jsou to hlavně výroky a prohlášení mužských vládních představitelů, kteří silně kritizují svou konkurenci před veřejností. A to zejména před volbami.
Vztahová agrese
Evoluční psychologie v tomto chování vidí důvodnou příčinu. Naši předkové používali fyzické bitvy k utvrzení své dominance a k získání potřebných zdrojů (potrava, půda, vojsko). Během doby se společnost vyvinula a fyzická agrese ustoupila. Zcela přirozeně se tak vytvořil jiný způsob boje. Proto je dnešní svět především dobou soubojů psychických. Princip a cíl však zůstal stejný. Oslabit a zneškodnit nepřítele nebo soka.
V roce 1990 psycholožka Nicki Crick se svými kolegy vytvořila termín „Vztahová agrese (Relation aggression)“, který vyjadřuje snahu ublížit člověku, a to zničením jeho reputace nebo jeho vztahů právě za pomocí pomluv a šíření pověstí. To vše za účelem vyloučení jedince ze sociální skupiny nebo rozbití jeho vztahů s ostatními. Tématem pomluvy bývá většinou odhalení soukromé nebo intimní záležitosti.
Efekt sněhové koule
Následné výzkumy a práce psycholožky Crick zjistily, že vztahová agrese vede ke škodě dvojí. Jedním z následků je zoufalství oběti v její bezmoci, která se stává také příčinou možných úzkostí a depresí. Často je obtížné zjistit, kdo za pomluvami stojí, co všechno bylo o oběti řečeno, ke komu se pomluva vlastně dostala, kdo jí věří a jakou má podobu dnes.
Pomluva má vlastnosti valící se sněhové koule. Čím dále a rychleji se kutálí, tím je její podoba větší a ničivější. Pokud by se bitvy vedly jako v dobách našich předků, náš protivník by nám jednoduše uštědřil pěstí do nosu. Přesně bychom tedy věděli, kdo to udělal a jak moc nám ublížil.
Pomluvy jako boj o místo ve společnosti
Stejně jako oběť, tak i agresor může prožívat úzkost nebo deprese. Důvodem je strach z možné prohry a obava, že se role obrátí a právě on upadne do obětní pozice. Pocit provinění z útočného jednání vede člověka k představám o tom, co by se mohlo stát, pokud by došlo k odhalení útoku a pravda by se projevila.
Zábava nebo budování vztahů
S ostatními o ostatních se můžeme bavit i na pozitivní nebo neutrální rovině („Denisa má skvělé výsledky!“ nebo „Ondřej má termín jen do konce měsíce.“). Psychologické výzkumy prokázaly, že prostřednictvím komentování druhých zjišťujeme, kde jsou hranice ve společnosti, v jíž se pohybujeme. Jinými slovy, co je a co již není akceptováno.
Profesorka a psycholožka Amanda Rose, z americké Missouri, odhalila v chování lidí dva hlavní motivy pro tvoření pomluv a diskutování o druhých. Prvním z nich je navazování a upevňování vztahů. Hovoření o ostatních nám dává pocit blízkosti, jelikož vytváříme společná témata. Pokud se svou spolužačkou máme zatím společné jen hodiny matematiky a lavici, pravděpodobně jednoduchou cestou ke společnému zážitku se může stát třeba posměch kvůli skvrně od kávy na profesorových kalhotách.
Ovšem nejsilnější motivací je zábava. Podle Amandy Rose jsou lidé zvláštní tvorové, kteří dělají divné a nečekané věci, jenž mnohdy vznikají z nudy pro potřebu zabavit se. Hovořit o ostatních je velice poutavé a často citově pestré. Zapojena je mimo jiné představivost a naše mysl je tak uspokojena. Výzkum prokázal, že pokud sdílíme s ostatními pozitivní emoce (například radost při smíchu), tvoříme bližší vztahy.
Made by nature
Každý z nás má možnost zhodnotit situaci a vybrat si k pomluvám vlastní přístup. Nezřídka kdy se stává, že ten, který zesměšňuje nebo kritizuje ostatní, je ve společnosti později souzen právě tak, jaký dojem o ostatních vytváří. Je v pořádku bavit se o ostatních, a to především tehdy, jsou–li součástí našich rozhodnutí. Například pokud nám nadřízený nabídne práci v jiném oddělení, je na místě pobavit se s někým o kolektivu, do kterého se zvažujeme nově začlenit.
Z těchto výzkumů vyplývají dvě skutečnosti. Pomluvy a diskuze o druhých pochází z lidské přirozenosti. Pokud tento princip pochopíme a přijmeme jej, můžeme přemýšlet o následcích, které vytváření a šíření pomluv může mít. Pokud si uvědomíme, že příštím terčem agresora můžeme být my, nebo se zamyslíme nad tím, jak pomluvy ublíží oběti, můžeme začít vědomě reagovat jinak. Až nám příště někdo přijde říct něco vzrušujícího o životě někoho jiného, můžeme si zvolit, jak se k situaci postavíme. Přiživíme téma, postavíme se za oběť nebo se jednoduše zapojíme do jiné diskuze?
Zdroj: https://www.psychologytoday.com/us/experts/amanda-rose-phd
