Kdo se ve svém životě zaobírá zlepšováním vnitřní spokojenosti a seberozvojem, na své cestě pravděpodobně narazí na vlastní vzorce chování, křivdy a bolesti, jež prožil v raném dětství a dospívání. Například při opakujících se vztahových problémech nebo naučeném nefunkčním chováním, je potřeba se zastavit a na nějakou dobu se vrátit do minulosti, abychom své emoce uzdravili.
Nikdo mi nerozumí
Nejčastěji se křivdy nebo negativní dopady ze způsobu výchovy otevírají na psychoterapii, která bývá zároveň v největším počtu případů tím nejlepším léčitelem. Běžně ale s vnitřními křivdami můžete být konfrontováni také na internetu, kde posledních pár let sledujeme boom (dobrých i horších) psychologických webinářů, kurzů a edukativních rozhovorů s odborníky na duševní zdraví. U psychoterapie je nenahraditelnou výhodou, že můžete řešit svůj individuální příběh, interagovat s odborníkem, a především budovat si k člověku důvěru, která vám vůči druhým lidem může chybět.
Jaký rodič, takový partner?
Křivdy z dětství nám nejčastěji stěžují partnerské vztahy. Právě ty bývají v našich životech velmi důležité. Často za kvalitou našich mezilidských a partnerských vztahů stojí naše prožívaná životní spokojenost. A právě v nich se nejsilněji objevují naše vzorce chování z prožitého dětství.
Pokud se vám například v životě opakují stále ty stejné nefunkční vztahy nebo vaše sociální schopnost navazovat obecně jakékoliv vztahy není vaší nejsilnější stránkou, je dobré tápat po příčině a snažit se bariéru vaší frustrace vyřešit. Nezpracované úzkosti se ale projevují i jinak, například nízkou sebedůvěrou, nedůvěrou vůči druhým lidem, strachem ze samoty, náhlými stavy smutku a úzkosti a dalšími projevy.
Do hlubin poznání
Kromě velmi závažných traumat z dětství, jakými je sexuální zneužívání, psychické a fyzické týrání, smrt někoho z rodiny, vyrůstání s rodičem alkoholikem nebo drogově závislým, se psychologové a terapeuti ve svých ordinacích setkávají s klienty, kterým se doma nedostávalo pochopení, dostatečného přijetí, lásky, pozornosti, a to z mnoha různých důvodů.
Vzhledem k tomu, že psychická odolnost, inteligence a také například genetická výbava a prostředí, ve kterém vyrůstáme jsou u každého jiné, také dopady vlivů z výchovy a dospívání na každém z nás zanechá zcela odlišné důsledky. To, co jednomu způsobí frustrace a úzkosti, jiného nemusí tolik zasáhnout.
Pro někoho problém, pro jiného lehkost
Nevhodná či nesprávná výchova je pro každého z nás tak či onak škálou. Dobrá psychoterapie nedělá rozdíly v závažnosti lidského trápení. Stejně tak neexistuje spektrum, které by říkalo „s tímhle se k psychoterapeutovi chodí, a s tímhle si poradíš sám.“ S čímkoliv si v oblasti své vlastní duševní nepohody nevíte rady nebo vás abstraktně a neuchopitelně tíží jakékoliv trápení, můžete se obrátit na odborníka. Například zdánlivě bezdůvodné úzkosti nebo pocity smutku nezřídka kdy právě terapeutická sezení dokáží odhalit jako obtížné zážitky z minulosti, které si sami nejsme schopni zpracovat.
Vědomé ublížení jako první krok k uzdravení
Při procesu uvědomování si, co v souvislosti s výchovou a dětstvím nebo dospíváním nepadlo ve vašem životě na úrodnou půdu, můžete zažívat řadu silných emocí. Od vzteku, přes lítost, křivdu, až po úlevu a vděčnost za nepříjemnou zkušenost ve vašem životě. Vědomí toho, co nám ublížilo, je však prvním krokem k uzdravení vašich emocí a prvopočátkem, jak s nefunkčními vzorci začít zacházet.
Právě vztek, který jde často ruku v ruce s obviňováním rodičů, se v nás dokáže držet velmi dlouho. Prorůstá do vašich každodenních životů a nevědomě vám kazí radost, a tím pádem také váš život.
Je důležité, abyste dokázali být k sobě upřímní, vlídní a láskyplní, aby celý emoční proces ve vás mohl projít. I to je součástí cesty za lepším pochopení vlastního jednání a chování ve vztazích a k sobě samým. Bez toho, aniž bychom k sobě ukrytá trápení připustili, což může být v některých případech zvláště obtížné a náročné, se hůře se samotným přijetím toho, co se stalo, můžeme vyrovnat.
Už jenom skutečnost, že si dovolíme plakat nebo mít vztek, dáváme váhu našim emocím. Přisuzujeme tak hodnotu svému trápení a nepřímo říkáme, že je v pořádku, že jsme smutní, protože své emoci dovolíme projít. To samo o sobě dokáže být zčásti úlevné. Naopak ignorace a zlehčování vnitřního trápení, či dokonce jeho popření, vede k přesunutí našich bolestí do větší hloubky naší duše, kde s přibývajícím časem mohou zakořenit a rozrůst se v hořkost, cynismus nebo dokonce v odpoutání se od vlastních emocí.
Cesta je cíl
Pokud jste se rozhodli se svými křivdami pracovat, nečekejte, že z vašeho života jednou úplně odezní. Vždy si je budete pamatovat a sem tam vás znovu zamrzí. Co ale lze, je jejich ozvěny postupem času ztlumit na minimum a dokázat nad nimi převzít kontrolu. Špatné zkušenosti a traumata z dětství mají totiž vlastnost ovládat naše reakce. Zároveň pochopení, proč v určitých situacích reagujete, jak reagujete, vám umožní lépe pochopit sami sebe, což je pevným stavebním prvkem při budování vlastní integrity, ze které proudí sebehodnota a sebevědomí.
Převzít zodpovědnost za vlastní život
V mnoha příbězích je velmi těžké rodičům odpustit, jinými slovy PŘIJMOUT situace, ve kterých vám v minulosti, jako dětem, bylo ublíženo. Pokud však chcete do konce života hořce nadávat a obviňovat druhé ze zpackaného dětství, ničeho tím nedosáhnete. Rozhodně ne životní spokojenosti. To, kdo a kde jsme a co víme, je i díky tomu, co jsme prožili, a s čím jsme se v životě potkali.
Posttraumatický růst
Z traumat a bolestí dokážeme čerpat a to třeba skrze tzv. Posttraumatický růst, který těží z náročných situací a dodává nám motivaci, odvahu a schopnost vidět příležitost v krizi. Učí nás adaptovat se na změnu a posiluje naší odolnost.
Odpustit znamená přijmout, co se stalo. I vědomí toho, že naši rodiče prožili nějaké dětství a mládí, nám může s přijetím lépe pracovat. Často si totiž rodiče idealizujeme a očekáváme od nich mnohem více než od ostatních lidí.
Náročná životní období nám mimo jiné mohou pomoci v našich životech objevit vděčnost a svobodu, kterou jsme v dospělosti nabyli. To, co jsme v minulosti prožili již nevrátíme, ale dokážeme do značné míry ovlivnit svou přítomnost a budoucnost. Pokud se dostaneme do bodu, kdy se rozhodneme převzít pomyslnou zodpovědnost od našich rodičů na nás samotné, zjistíme, že máme v ruce moc měnit život podle sebe.
