Déšť přicházející snad odevšud mimo nebe. Mrazivé nárazy větru schopné utrhnout otevřené dveře auta. Ledové kry plovoucí po moři. Zbytky sněhu na přelomu června a července. Věčně dotěrný vítr nutící k pláči. Přesně na tyhle okamžiky si intenzivně vzpomínám, když přemýšlím nad svou cestou Islandem. Často jsem koutkem oka pozorovala místní a říkala si, jak tady sakra mohou žít po celý rok, když i léto dokáže být tak náročné? Je to snadné, ctí totiž motto þetta reddast, o které jsem ale slyšela až o mnoho let později.
V téhle krajině bez lesů kryjících proti větru, krajině zimy dlouhé téměř deset měsíců v roce, krajině nekonečných zimních nocí a krajině všeobecně drsných podmínek je hodně snadné ztratit pozitivní pohled na život, jiskru v očích a motivaci k novým věcem. Zdá se ale, že Islanďanům se tohle všechno docela dobře vyhýbá, a naopak se tenhle jedinečný ostrovní stát dlouhodobě řadí mezi nejšťastnější země světa, a to nemluvím o nějaké dvacítce, ale o příčkách opravdu nejvyšších.
Prostě to vyjde!
Island mě zaujal natolik, že jsem začala po téhle místní spokojenosti pátrat do hloubky a narazila jsem na jednu z nejsignifikantnějších místních hlášek: þetta reddast. Místní ji vyslovují /ta-ta radost/ a překlad je úplně prostý: „vyjde to“ nebo možná taky „bude to dobrý“ či „všechno bude OK“. A přesně tímhle mottem si Islanďané odpovídají úplně na všechno, co se tváří jako větší či menší problém.
Pouhými dvěma slovy tak dokážou dávní Vikingové vystihnout jednoduchou podstatu věci. Prostě buďte pozitivně naladěni, věřte tomu a ono to nakonec všechno určitě dobře dopadne. Motto þetta reddast je důkazem nezdolnosti, houževnatosti, ale hlavně neskutečně pozitivního náhledu na život, který Islanďanům nevezme ani ta otravná zima, tma, vítr a nekončící déšť!
Trocha dětské radosti
A kde se ta věčná pozitivita vlastně bere? Na Islandu více než polovina obyvatel věří v nadpřirozené bytosti, které s nimi prý celý ostrov obývají. S naprostou jistotou vám mnozí dospělí budou povídat o elfech a skřítcích obývajících úžasná zákoutí místní přírody. A musím uznat, že při toulání po duhově zbarvených horách a okolo nekonečných vodopádů jsem měla docela problém neuvěřit v ně taky.
Možná právě tahle dětská víra v tajemno a věci přesahující naše běžné smysly, dodává Islanďanům naději, kterou my Češi vůbec nedokážeme pochopit. Možná tak trošku věří, že u nich na ostrově se ještě žije pohádka, v níž všechno končí dobře a pokud ne, tak to ještě neskončilo.
Láska ke knihám
Přemýšlela jsem dále o onom zdroji pozitivního náhledu na svět a došla jsem k další úžasné Islandské vlastnosti. Místní mají neskutečnou zálibu v knihách a při srovnání počtu vydaných knih na obyvatele předčí Island už jenom Velké Británie. Zapátráte-li po islandské čtivosti, jistě brzy narazíte na výraz jólabókaflód, který je překládána jako vánoční záplava knih. Od září až do prosince totiž Islanďané vášnivě nakupují stohy knih, jimiž se pak na Vánoce vzájemně obdarovávají. V období podzimu dokonce vychází pravidelně papírový katalog plný knižních novinek, v němž si malí i velcí čtenáři vášnivě označují svá přání. Že by právě různorodé příběhy prožívané při dlouhých večerech nad knihou přinášeli Islanďanům tu neustálou víru, že vše dobře dopadne?
Hledej za tím přírodu?
Osobně si myslím, že za to trošku může ta drsná příroda všude okolo a náročné klimatické podmínky. Sama dobře vím, jak se cítím po překonání nějakého náročného běžeckého závodu v horách, přenocování v zimní přírodě nebo po slezení těžkého kopce. Je to směs euforie, radosti a přesvědčení, že zvládnu všechno, co si umanu. Časem ale tenhle pocit bledne a vytrácí se.
Islanďané jsou těmhle náročným podmínkám ale vystaveni pořád. Ledový vítr jim šlehá do tváře každé ráno cestou do práce nebo při venčení psa. Každý výlet do přírody je boj s deštěm a chladem. Už malé děti si zvykají na vycházky v nepříznivém počasí a nese se to pak celým jejich životem. Možná jim právě ten věčný pocit překonávání přírodních překážek dává pocit, že zvládnou i ty pracovní, partnerské, finanční či rodičovské.
Možná je to ale úplně opačně a pohled na harmonickou přírodu, které je obklopuje, jim dává pocit naděje, sepjetí s planetou a pochopení, že jejich lidské problémy jsou vlastně hodně malé a bezvýznamné. Ať je to, jak je, příroda s tím zkrátka souviset nějak musí!
Co si myslím já?
Projela jsem Island po celém jeho obvodu, nakoukla jsem i mírně do centra ostrova a několik dní trávila na odlehlém poloostrově Hornstrandir, kam se dostanete pouze lodí, a to jen v několika letních týdnech. Popíjela jsem kávu v nespočtu místních kaváren, viděla největší vodopád i největší gejzír. Nejvíc mě ale stejně fascinovaly pohledy na větrem ošlehané domečky rozeseté po krajině, stáda místních koní a spokojené úsměvy Islanďanů.
Pamatuji si jeden okamžik ke konci naší cesty. Ležela jsem až po krk v horké termální říčce nedaleko vesničky Hveragerdi, najednou se nebe zatáhlo a z ničeho nic začalo šíleně foukat a z nebe mi do vlasů padaly ledové kapky deště, kterých rychle přibývalo. Na břehu nám moklo oblečení, bundy jsme neměli a k autu to bylo minimálně hodinu cesty. Stejně jsme leželi dál v horké vodě, koukali na to drama, hloupě se usmívali a nikam se nám nechtělo. Kdybych už tehda znala islandské motto þetta reddast, bylo by na jeho vyřčení nejlepší čas!
