Teploty hluboko pod bodem mrazu, řeky zamrzlé tak, že se z nich staly pěšiny do nepřístupných míst, jednoduché obydlí s plechovými střechami se choulí v pokrývce prachového sněhu a slunce na modré obloze sice svítí, ale jako by nehřálo. Lidé nikdy venku nesundávají rukavice a v termosce si neustále nosí horkou vodu, aby měli čím hasit žízeň. Tady uvnitř jednoduché kuchyně je ale příjemně, litinová kamna hřejí, popíjíme slaný tibetský čaj, na plotně matka rodiny vaří čočkový dhal a kolem se motají dvě malé děti. Mám pocit jako by se v zimě v Ladakh zastavil čas…
Ladakh, často též nazývaný Malý Tibet, najdete na úplném severu Indie. Jeho hlavní město Leh leží ve 3.500 m n. m. a je dokonale obklopeno himálajskými vrcholy. V létě je tahle oblast turisticky poměrně oblíbená, já se sem ale chtěla vydat v zimě. V době, kdy je většina ubytoven zavřených, turistu tu potkáte jen ve výjimečném případě, věčný mráz prostupuje až do morku kosti a místní obyvatele se dostanou do jakéhosi unikátního času klidu a rozjímání. Přesně tohle jsem si moc přála zažít.
Cesta do jiného světa
Sedím sama v téměř prázdném letadle z Dillí, vedle mě si na chvilku s naprostou samozřejmostí přisedl milý indický stevard a nadšeně si se mnou povídá, na těch několika zaplněných sedadlech okolo posedává pestrá směsice lidí od mnicha v šafránovém hábitu, přes jednu cestující stařenku s šátkem na hlavě až k několik mladým indickým chlapcům vracejícím se domů z cesty za prací.
Když začne letadlo klesat, za okýnkem se pomalu přibližují úžasné himálajské kopce pokryté bílým sněhem. Dosedneme a hned po tom, co se octnu na malém letišti v Lehu, pocítím dvě věci: neskutečnou zimu a těžký dech z nadmořské výšky. Tyhle dva pocity mě budou provázet celým mým pobytem v Ladakh. Poměrně snadno je ale potlačí ten neskutečný klid na duši, který mě celou prostoupí.
V tichu a společně
Vraťme se zpátky do zapadlé kuchyně. Dhal je hotový, usedáme na koberec, z kovových talířků pomalu ujídáme čočku s rýží a posloucháme vyprávění naší kuchařky. Mladá žena dělá v téhle malé vesnici hluboko v horách učitelku. V té nejhlubší zimě se ale vyučování nekoná anebo jen pár hodin přes poledne. Vytopit školu by bylo v téhle zimě nadlidský výkon. A tak maminka tráví čas doma, neustále udržuje horkou plotnu, připravuje čaj s mlékem, který pak u kamen usrkává a zakusuje sušenkami celá rodina. Dvě malé děti, rodiče i prarodiče. Všichni pohromadě.
Celý jejich život se v zimních měsících odehrává v jedné místnosti, z části je to velmi prostá kuchyň (několik hrnců a kamna) a ve zbývajícím prostoru leží na zemi několik koberců a dek, které slouží přes den jako místo k posezení a v noci jako postel, kde spí celá rodina pohromadě.
Švitoří jen děti. Sedmiletá holčička vytáhla svou učebnici angličtiny a chce po mě pomoci s řešením jednotlivých úloh, maminka ji s klidným úsměvem podporuje. Nejmenší člen domácnosti sotva chodí a v koutku se zrovna ukládá k odpoledními spánku v kupě dek, asi dvouletý chlapeček má krásně rudé tvářičky a pořád se usmívá. Nejstarší muž v domácnosti, otec naší kuchařky, v druhém rohu plynule točí generacemi ohmataným modlitebním mlýnkem do ruky a mumlá nesrozumitelné mantry.
Vlastně se mi ani nechce mluvit, jen mám neskutečnou chuť sedět a čerpat klid, který jde cítit z každého milimetru tohohle prostoru. Do města je to odsud minimálně den cesty, a to budete muset nejprve urazit 5 hodin pěšky ve sněhu k cestě vysekané ve skále, kam zvládnou dojet džípy, pak se odtud svést na větší cestu, kde už jezdí i autobusy. Pokud by se vám podařil nějaký chytnou (moc jich tu nejezdí), asi po šesti hodinách jízdy budete v Lehu, ale ten vlastně v zimě taky spí. Vím to moc dobře, právě včera jsem celou tuhle trasu absolvovala.
Všude stejný klid
V zimním Ladakh jsem strávila tři naprosto úžasné týdny. Tu pohodu, kterou jsem v podvečer zažila v první navštívené domácnosti, jsem tu zažívala prakticky konstantně. Při trekování zimní krajinou jsme několikrát přespávali v jednoduchých domech ve vesnicích dostupných v zimě pouze pěšky a každičký večer byl velmi podobný.
Na jazyku chuť sušenek namáčených v sladkém čaji s mlékem, v nose vůně vařené čočky a koření, zabaleni v péřovkách. Nohy ve dvou vrstvách ponožek co nejblíže kamen. Ženy se s rozvahou otáčí kolem plotny, muži přinášejí dřevo, děti pobíhají okolo. Nejstarší člen rodiny většinou kdesi v rohu místnosti roztáčí mlýnek nebo přebírá korálky modlitební maly.
Moc se nemluví, jen se užívá teplo, usrkává čaj a kouká „do blba“. Přemýšlím, o čem při těch dlouhých mrazivých večer všichni přemýšlí, ale pak mi to dojde. Oni většinou vůbec nepřemýšlí. Mají čistou hlavu, rozbouřená hladina myšlenek se ustálí a je čas načerpat dostatek energie, než přijde jaro. Rozkvetou meruňky, jejichž plody bude potřeba usušit, rozmrznou pole, která bude potřeba obdělat…
Mám pocit, jako by tu i lidé upadali do stavu podobného zimnímu spánku. Jako by na chvilku vypnuli všechny zbytečné myšlenky, zastavili většinu činností a prostě jen byli. Koukají do ohně, nasávají vůni čaje a vnímají přítomnost jeden druhého.
Unikátní bezčasí
Tahle atmosféra ale nebyla jen ve vzdálených vesničkách, panovala i v jinak poměrně rušném Lehu. Jen přes poledne lidé vylezou na chvíli ze svých obydlí, aby si vypili šálek čaje, doplnili vodu, skočili si do vývařovny na horké knedlíčky momo nebo koupili na rohu od pekaře chléb. S klesajícími odpoledními teplotami se opět vracejí do svých vytopených kuchyní a společně jsou.
I v jinak obydlených a rušných buddhistických gompách rozesetých v horách i v samotném Lehu a okolí je v zimě prázdno. Najdete tu jen několik mnichů, kteří pod dekou odříkávají své modlitby a když poprosíte, otevřou vám na zimu zamčené prostory a vy se můžete pokochat obrazy. I mniši si dávají zimní spánek.
Proč tohle jedinečné bezčasí, které ctili i naši předci, už neznáme? Proč se i v zimě za chladných dlouhých večerů snažíme podávat stejné výkony jako po celý rok? Nešlo by to jinak?
