Štěstí, vyrovnanost a duševní klid je potřeba najít především hluboko uvnitř sebe sama. Velká odhodlání vydat se hledat poznání na druhý konec světa jsou často následována zklamáním a pocitem nespravedlnosti. Dnes vás proto nebudu nabádat, abyste se zbavili všeho, co máte, a vydali se do neznáma hledat nový a lepší život, ale napovím vám, kam se vydat, abyste se na chvilku zastavili, užili si vnitřního klidu a vrátili se do svých každodenních životů s chutí něco změnit, posunout nebo si jen každý den intenzivně vážit toho, co máte.
- Indický Ladakh
Letadlo se lehce vznáší nad zasněženými vrcholky Indického Himaláje a pomalu se blíží k letišti v Lehu, hlavním městě oblasti Ladakh. Na dohled od přistávací dráhy se na kamenném vrcholku tyčí budhistický klášter Spituk a moje první kroky z letadla jsou lehké, i když se mi v nadmořské výšce 3500 metrů velmi těžce dýchá.
Ladakh je právem nazýván Malým Tibetem, protože po čínské okupaci Tibetu se právě sem přesunula velká část tamních obyvatel a přinesla si s sebou i svou jedinečnou kulturu, zvyky a klidný život. Toulat se po budhistických gompách, roztáčet modlitební mlýnky, zdolávat kamenné horské cesty a přespávat ve skromných, ale poetických domácnostech místních lidí je zážitkem, který pohladí na srdci a přinese vám do duše klid. Chcete-li to všechno zažít v té nejryzejší podobě, vydejte se sem v zimě, kdy tu utichne prakticky veškerý turismus a místní lidé se chovají nejpřirozeněji.
- Marocká Sahara
Líně se pohupuji na hřbetě velblouda, koukám na stín naší skromné karavany a do vlasů se mi zaplétají zrnka písku. Nejsme na cestě dlouho, a přesto kolem sebe vidím jen zlatavé duny a nekonečně modrou oblohu. Všechny starosti a problémy se v tom nekonečnu zdají neskutečně malicherné a jaksi vzdálené.
Projet se na velbloudovi po marockých dunách není nic nedostupného a drahého. Stačí se vydat do Maroka a zakoupit si dvoudenní výlet u některé z turistických agentur, kterou ale pečlivě vybírejte, abyste si neodnesli dojem přehnané turistické atrakce. Nám se naštěstí podařilo zvolit dobře. Klid a pomíjivost, které sálala z každého zrnka pouštního písku se vznášela nad dunami a vsakovala se nám do kůže, abychom si jí mohli alespoň trošku odvést s sebou. Zažít večer u ohně a koukat na hvězdnou oblohu před beduínským stanem je pocit, který nezapomenete.
- Jezero Titicaca
Popíjíme kávu v malebné vývařovně, batohy máme odložené u nohou a kolem se rozpíná neuvěřitelná modř největšího vysokohorského jezera na světě. Hladina jezera Titicaca je neskutečně klidná a já okamžitě pochopím, proč ostrov Isla del Sol považovali už staří Inkové za magický a tvrdili, že na skále Tikala tu vzniklo slunce.
Na ostrov se snadno dostanete z bolivijského přístavu v městečku Copacabana pravidelnou lodní dopravou. Ideální je zůstat zde alespoň jednu noc a celý ostrov si pěšky projít od severu k jihu, z jeho hřebenu je nádherně vidět na vodní hladinu. Dost možná vám bude připadat, že jste na nějakém ostrově ve Středozemním moři, a nikoliv ve výšce čtyři tisíce metrů nad mořem. Tak jako zde poznání hledali Inkové, i vy si odtud jistě odvezete nečekané zastavení a údiv, že ještě stále existují takto magická místa.
- Španělský Mys Finisterre
Pod nohami pevná skála a hluboko pode mnou temné vlny Atlantiku. Na obzoru není vidět nic jiného než dva odstíny modré barvy oddělené vodorovnou linkou. Stojí tu se mnou více lidí, ale v tento moment je nevnímám a jen se pohledem toulám po tom ryzím nekonečnu.
Miluji všechna místa, kde pocítím, jak malé mé problémy jsou oproti velikosti světa kolem. Velmi intenzivně jsem tento pocit zažila na skále na Mysu Finisterre na západě Španělska. Dostat se sem dá autem nebo pěšky. Za keltských dob, a ještě i dlouho poté, byl tento bod považován za konec světa a pokud se tu někdy octnete, buďte si jisti, že tuto úvahu pochopíte.
- Laoský Luang Prabang
Slunce pomalu zapadá a večerní světlo spustí hru barev. Sedím na slavném vršku Phousi Hill a koukám se pod sebe na malebné městečko Luang Prabang ukryté v záplavě šťavnaté zeleně okolní džungle. Centrum laoského buddhismu na mě působí tím nejklidnějším dojmem na světě a já má pocit, že už od života nepotřebuji víc, než tady sedět a sledovat slunce. Kéž by tenhle západ nikdy neskončil.
Laos se mění z turisty neobjevené destinace na oblíbený cíl cest, přesto ještě pořád stojí za to. Pozorovat mnichy v šafránových rouchách kráčející po starých ulicích, jezdit na vachrlatých bárkách po Mekongu a užívat si úsměvů místních obyvatel. V Laosu jsem strávila měsíc, který už navždy bude patřit do těch nejklidnějších v mém životě. Za to můžou Laosani, to oni na mě přenesli ten úžasný pokoj a radost ze života.
- Adamova hora na Srí Lance
Moc se mi sem nechtělo. Nemám ráda tyhle profláklá místa s davy. Když tu ale teď stojím promrzlá uprostřed hromady lidí, všichni společně nadšením téměř nedýcháme a pozorujeme magický východ slunce, připadám si, že jsme všichni jedno, a uvědomuji si, jak každý jeden z nás touží po jediném: být v životě šťastný.
Adamova hora je jedním z nejposvátnějších míst na Srí Lance a výjimečná je tím, že je posvátná snad pro všechna náboženství. Otisk ve skále připomínající lidské chodidlo patří podle buddhistů Buddhovi, podle hinduistů Šivovi a podle muslimů Adamovi. Všichni sem vyrážejí ještě před rozbřeskem a překonávají tisíce schodů, aby promrzlí čekali na magický východ slunce. Ať jste jakéhokoliv vyznání nebo zapřisáhlí ateisté, tady se ve vás něco zlomí.
