Během svých cest jsem navštívila více než 50 zemí světa a mám za to, že cestování formuje nejen naše názory a myšlenky, ale často může stát také za nabytím nových vlastností a přístupů k životu. Nahlédněte se mnou do duší 5 evropských národů, které mě uchvátily a pevně doufám, že jsem si jejich typické charakteristiky dokázala přivést i do svého běžného života v Čechách.
Finská láska k přírodě
Rozdělávám oheň u dřevěného srubu kdesi hluboko finského národního parku Oulanka. Kolem plápolajících plamenů se sešla pestrá skupina lidí, které spojuje jedna věc – potřeba být v přírodě. Otec se sotva desetiletým synem, mladý pár studentů, čtyřčlenná rodina s dvěma dívkami v pubertě. Ti všichni měli potřebu vydat se na pouhý víkend hluboko do divočiny, projít se po stezkách plných mechu a hub a přenocovat v dřevěném srubu.
Právě v momentě, kdy si se všemi těmito lidmi společně povídáme nad ohřátou večeří, si uvědomuji, že tahle touha být co nejvíce v opravdu intenzivním kontaktu s přírodou je něco, co všechny Finy spojuje. Ať jsou jejich životy jakkoliv hektické či odlišné, nikdy se z nich nevytratí letní pochody v lesích či zimní pobyty ve vzdálených srubech se saunou. Právě tyto okamžiky jim dávají možnost načerpat sílu a energii do běžného života a pocity intenzivního štěstí.
„Dnes jsme s tátou urazili 8 kilometrů a včera 14,“ vypočítává mi malý Sulo před tím, než se vydá spát na dřevěnou pryčnu do sdíleného srubu. V ten moment pochopím, že přesně toto nadšení z pobytu v přírodě budu chtít předat svým dětem.
Španělská radost ze života
Je červenec 2010 a já se nacházím zhruba uprostřed svého putování po poutní cestě Camino de Santiago. Když dorazím do nádherného historického města Logroňo, ubytovávám se v místním klášteře, kde jeptišky nabízí nocleh pro poutníky. Platí tu dost přísný režim a večerka je poměrně brzy. Jenže dneska se bude hrát o titul mistrů světa ve fotbale. Jaké je pro mě překvapení, že jeptišky dneska zcela sleví ze svých pravidel a všem ubytovaným poutníkům dávají volnost. Když se na nás usmívají zpod nažehlených oděvů, je mi jasné, že i ony budou zápas sledovat.
Město se večer proměnilo v něco neuvěřitelného, snad všichni místní dnes vyšli ven a zaplnili i ten nejzapadlejší bar do poslední stoličky. Radost, soudržnost a veselí je cítit z každého zákoutí. Španělé pak svůj titul vyhráli!
Jen o dva týdny později doputovávám do cíle cesty – Santiaga de Compostela. Na 25. července (svátek Jakuba) 2010 připadá neděle, což znamená tzv. svatý rok. Náboženské oslavy provází totožná radost, veselí a nadšení jako tomu bylo při fotbalovém šampionátu. Španělé zkrátka umí žít naplno a radovat se ze života při každé příležitosti.
Švédská schopnost udělat si chvilku pro sebe
Fika je švédské slovo, které jsem si zamilovala už po prvních dvou dnech pobytu ve Stockholmu. Do jeho významu můžete vměstnat mnoho, hlavní podstatou je ale udělat si chvilku na kávu a koláč v příjemné společnosti. Švédové mají úžasnou schopnost mít při sobě termosku s horkou kávou a skořicového šneka s cukrovým posypem v podstatě kdykoliv a kdekoliv. Zdaleka ale nejde jen o mlsání, spíše o onen moment klidu, dobití energie a jakýsi mentální restart. Fika se praktikuje v práci, při letním pobytu u jezera i při nedělním odpoledni.
Vzdáleně tento okamžik lehce připomíná tradiční české nedělní odpoledne s bábovkou. Tedy s tím rozdílem, že ve Švédsku patří ke všem dnům v týdne. Nezkusíme péct bábovku častěji?
Italská schopnost nicnedělání
Itálie je poměrně rozlehlá země, jejíž obyvatelé na severu jsou povahově dosti jiní než na jihu. Jedna věc je ale spojuje – úžasná schopnost dopřát si v životě momenty sladkého nicnedělání. Při své poslední cestě do Itálie jsem bydlela u usměvavé a podnikavé mladé Judith. Její rodiče vlastní rozlehlou jablečnou farmu nedaleko Bolzana, ona se stará o 4 nádherné apartmány vytvořené ze staré stodoly. Judith zajišťuje úklid, rezervace, snídaně, program pro hosty, ale také zavařuje jablka, dělá mošt, pomáhá rodičům se sběrem. I když se přes rok prakticky nezastaví, nikdy se nestane, že by si s přítelem alespoň jednou za rok nedopřáli 14 dní poklidné dovolené u moře, kde nedělají nic.
Nicméně Judith není sama. Římští úředníci, dolomitští horští průvodci, neapolští majitelé hotelů. Všichni si dokážou dopřát okamžiky pohody. A pokud nemohou stejně jako Judith vyšetřit dost času na dlouhý odpočinek, dopřejí si alespoň pár minutové koukání do blba u každodenní kávy nebo večerní nicnedělání u dvojky bílého s přáteli. Buďme jako Italové a najděme si chvilku pro nicnedělání, ať už je to hodinka u rodinné večeře nebo týdenní válení u moře.
Švýcarské nadšení pro věc
Když jsem měla při cestě švýcarskými vlaky na přestup 4 minuty, nenapadlo mě, že druhý vlak stihnu pohodlně a přesně bez zbytečného stresu, i když vím, že svou pečlivostí jsou Švýcaři pověstní. Každá moje cesta do Švýcarska je vždy plná překvapení. Autobusy tu jezdí vždycky na čas, obsluha v hotelu se usmívá za každých okolností, místní nikdy nechodí na schůzky pozdě, a když se něco domluví, tak to platí. Dle mého názoru je to hlavně tím, že Švýcaři jsou nadšeni pro všechno, co dělají a mají chuť to dělat poctivě a precizně. A v momentě, kdy mají pocit, že už je daná věc nenaplňuje, jdou raději dál.
Při lyžování pod Eigerem jsem dostala skvělou průvodkyni, jen mě překvapilo, že je jí už přes šedesát let. „Do padesáti jsem pracovala jako restaurátorka, ale bylo to hodně náročné a stále jsem byla zavřená v dílně. Cítila jsem, že mě to už vyčerpává a ztrácím nadšení. Změnila jsme tedy profesi a dneska už téměř deset let dělám průvodkyni turistům a restaurování mám jen jako koníček,“ vysvětluje mi a já si v duchu říkám, kolik lidí v Česku by se v tomto věku odhodlalo k podobné životní změně jen proto, že už necítí nadšení pro věc.
