„Jsem klasický obvoďák s více jak třicetiletou praxí,“ skromně poznamenal při představení slovenský lékař s maďarskými kořeny Ladislav Pásztor. Jeho nadšení pro medicínu a zejména zdravotnický management se projevilo v různých kariérních aktivitách. Stál u zrodu první soukromé polikliniky v Komárnu. Tehdy byl v celém okrese pouze jeden ultrazvuk, poliklinika však disponovala třemi. Během čtrnácti let vytvořil největší síť zobrazovací techniky na Slovensku – od Bratislavy až po Prešov. Jako fanoušek digitalizace se pět let intenzivně věnoval umělé inteligenci. Aktivitu projevil také ve zdravotní politice. V roce 1995 založil Asociaci soukromých lékařů a dvacet let byl v jejím čele. Posledních šest let se věnuje především Bemer technologii, která se relativně nově používá například na urychlení regenerace organismu po operacích a úrazech.
V čem vidíte zásadní rozdíl mezi českým a slovenským zdravotnictvím?
Zásadní rozdíl spatřuji v přístupu ke zdraví. Na Slovensku považují lékaře za veličinu, váží si ho, obzvlášť maďarští obyvatelé. Mám dojem, že v Česku představuje doktor službu, která se může kdykoliv použít, jako například pedikúra. Co se týče systémového pohledu, Česká republika určitě lépe zachytila trend rozvoje. České nemocnice jsou lépe vybavené, jelikož kraje do nich investují velké peníze. A díky tomu i statistiky úmrtnosti vykazují podstatně lepší výsledky. Navíc bych zmínil i to, že Česká republika úctyhodně zvládá personální krizi, která nyní postihuje každou evropskou zemi.
Chybí v českém potažmo slovenském zdravotnictví reforma?
Určitě v oblasti zaměření na pacienta a jeho zájmy – co pacient vlastně chce, protože cíl je jasný – žít co nejdéle a ve zdraví. Samozřejmě, že roli hraje také mzda zdravotníků a prostředí, ve kterém lékaři pracují, ale když léčba nebude přímo zaměřená na pacienta, tak to nebude nikdy stoprocentně fungovat. V dnešním složitém světě je pacient velmi často ztracený a těžce se orientuje. Chybí nám tzv. Case manager, který by pacientovi například pověděl, jaké další kroky budou následovat.
Reformu si přímo vyžaduje také digitalizace a umělá inteligence. Je důležité, aby z ní lékaři neměli strach. Přál bych si, aby medicína zůstala tím, čím je, tedy důvěryhodným vztahem dvou lidí, ale zároveň se neštítila informačních technologií a využití big dat.
Vypozoroval jste z mnohaleté praxe, že k Vám za celou řadu let přicházejí lidé s podobnými zdravotními problémy, nebo se v dnešní době některé zdravotní komplikace, kterými se lidé dříve tolik nezaobírali, dostaly do popředí?
V neurologické učebnici z osmdesátých let minulého století se psalo, že československý člověk je nejtěžší na světě. Dnes pozoruji proměnu obezity jako velkou hrozbu zejména u dětí, a zároveň jako největší výzvu, které bychom se měli postavit. S obezitou souvisí metabolické poruchy jako cukrovka a další. V tomto aspektu bych nerad dobíhal Ameriku a její více než polovinu obézních obyvatel. Obezita se nedá vyřešit tabletkami, diagnostikou, ale pouze správnou změnou životního stylu. A to je otázka týkající se komplexních životních změn, tedy správné výživy, dostatku pohybu, vody, vzduchu a v neposlední řadě duševního stavu.
Mnoho lidí si stále myslí, že není třeba se o sebe starat, a když se najednou projeví indispozice, tak moderní medicína je bez problému odstraní. Měli bychom začít vést děti ke zdraví již od školky. Ve školkách a školách by náplní každého dne měl být tělocvik. Pokud se v dětství naučíme sportovat, sport bude pro nás důležitý i v dospělosti.
Máte zkušenosti s mnoha studijními pobyty se zaměřením na management zdravotnictví. Co Vás překvapilo či zaujalo v přístupech jiných států?
Ve Spojených státech mě ohromila vysoká technologická úroveň, ale na druhé straně tu chybí všeobecná dostupnost. Když se podíváme do Evropy, tak v Německu funguje kvalitní organizovanost a všeobecná dostupnost. Nejvíce se mi však líbí systém v Nizozemí, kde je velmi dobře udržovaná primární péče. Ve statistikách se tento přístup projevuje nejlépe napříč státy vzhledem ke spokojenosti pacientů. A jako protipól bych zmínil Velkou Británii, kde jsou v jejich systému nahromaděné nepředstavitelné peníze a nic nefunguje.
A co samotné Česko a Slovensko – vynikají kvalitním zdravotnickým managementem oproti jiným státům?
Za ta léta pozoruji obrovskou změnu. V Česku se lépe zvládl přechod kompetencí na kraj. Více se plánuje, hledí se na ekonomiku. V tomto směru jsme se již hodně naučili od vyspělejších států.
Absolvoval jste mimo jiné kurzy akupunktury vycházející z tradiční čínské medicíny a kurz homeopatie. Jste podporovatelem alternativní medicíny? Co byste dodal na obranu, že v některých kruzích se považuje homeopatie za pseudovědu?
O všem rozhoduje mozek a duše. Když budou lékaře zajímat pouze pacientovy centimetry a kilogramy, tak ho nikdy zcela léčit nebude. Hovořit o tom, co je věda a co není věda spočívá v chápání. Někdy se zeptám oponentů, ať mi poví, kolik váží jejich duše. Ať zkusí změřit rychlost mojí duše, kolik centimetrů je dlouhá a jakou má barvu. Tato problematika si vyžaduje diskuzi, ale hlavní je, aby pacientovi přístup vyhovoval.
Měly by lékařské fakulty poskytnout studentům nejen výuku založenou na objemu vědomostí, faktů a praxí, ale také budoucím lékařům vytvořit více prostoru na vhled do celostní medicíny?
V dnešním světě je tolik lidí, kteří si přečtou jeden článek nebo jednu útlou knížku a už jsou z nich lékaři. V medicíně není možné, aby člověk nezpracoval množství faktografických vědomostí z oblastí mikrobiologie, fyziologie, histologie a tak dále. Lékař se musí opírat o to, co zjistí, o objektivní diagnózu, ale když se nepodívá na pacienta jako na celek – jak cítí, jak přemýšlí, co si o svých problémech myslí, tak ho zcela nevyléčí.
Většina doktorů se nahání a sbírá výsledky, ale nakonec není člověk, který by se na shromážděné výsledky podíval jako na celek. Pacient má několik výsledků a laboratorních zjištění, ale stále má problémy. Protože nikdo si s ním nesedl a nevysvětlil mu, o co jde a jak to funguje. Je to takový moderní neduh nejen českého a slovenského zdravotnictví, ale bohužel se připisuje i k výuce na vysokých školách.
V případě, že pacientovi problematiku vysvětlíme, správně mu ji podáme, vtáhneme ho do děje léčebného procesu jako aktivního účastníka, tak budeme o hodně úspěšnější. A proto jsem příznivcem komplexního přístupu.
Nyní vaše pozornost intenzivně směřuje k Bemer technologii. V čem spatřujete její výhody?
Bemer spadá do komplementární neboli doplňkové medicíny. Obsahuje množství vlastního výzkumu i publikací, základní monografie je asi na sedm set stran. Nepředstavuje alternativní medicínu, ale velmi seriózní fyzikální medicínu založenou na principu prevence civilizačních chorob a také se zabývá stavy, kde si klasická medicína neumí dál pomoci, například při chronických komplikací cukrovky. Bemer je určený na používání doma, kdy jedna léčba nabývá účinnosti dvanácti hodin a potom je jí třeba zopakovat. Myslím si, že trend rozvíjení zdravotnických, diagnostických a léčebných přístrojů v domácnosti má velkou budoucnost. Moje dosavadní zkušenosti jsou jen ty nejlepší.
