Téměř v průběhu každého dne si najdu čas na nové video rozhovory v médiích, aktuální zpravodajství, politické podcasty nebo reportáže. U většiny témat pročítám komentáře, navnímávám náladu, kterou aktualita nebo rozhovor ve veřejnosti rozproudil, přemýšlím o variantách, pohledech, řešení nebo jednoduše se zájmem sleduji, co si ostatní lidé myslí.
Toto “mediální okénko”, které mi denně zabere kolikrát i hodiny času, se stalo mou rutinou možná už před více jak 10 lety. Při mém posledním víkendovém sledování aktuálního dění jsem si všimla jedné věci. Kritických názorů ze strany veřejnosti neustále přibývá. Komentáře mají svou moc, a proto si v poslední době získávají pozornost také v médiích a reportáže tak často zahrnují i názory, které lidé vyjadřují pod jednotlivými příspěvky politických představitelů a známých osobností. Z logiky věci se právě kvůli virtuálnímu hlasu lidu začali objevovat také tak zvaní trollové, aneb falešné účty, které mají svými vyjádřeními napadat skutečné profily, provokovat a ovlivňovat tak veřejné mínění nebo popularitu politických představitelů a dalších osobností.
To ale nic nemění na tom, že v online světě se nejen po sociálně mediálních platformách stále rozrůstá množství sarkastických poznámek, meme koláží, kritických hesel a návrhů, jak by to mělo být podle Františka Vomáčky správně vyřešeno. No a co by ne?
Víš co, jdi někam
Před existencí sociálních sítí jsme si své názory a nesouhlasy pravděpodobně nechávali na debatu s rodinou nebo kamarády, politika se probírala v hospodách nebo za dveřmi příslušných institucích, nadávat jsme mohli z gauče v obýváku moderátorce v televizi, která z čtecího zařízení oznamovala, že předseda strany zatajil všechny své majetky, ale případ se zatím prošetřuje. Právě debaty, takzvaně “face to face”, mají jednu obrovskou výhodu. Dávají nám zpětný komentář nebo odpověď a kromě toho, že nás staví do opravdové diskuze, z nás křesají odvahu projevit svůj názor, pokud je pro nás natolik důležitý, abychom ho vyslovili nahlas nebo se zapojili do debaty, se kterou nesouhlasíme. Právě odvaha promluvit o názorech nebo problémech, které vnímáme jako důležité utvářejí naše hodnoty a tedy i nás samotné. Zároveň lidem v našem okolí naším otevřeným postojem říkáme, kdo jsme a co si myslíme.
Odvaha. Právě tahle dovednost je na začátku všech přímých debat. V online světě jí sbírat nemusíte. Nuže, pohodlně se usadím za svůj počítač a až dočtu titulek o 6 slovech, napíšu vám komentář. Vždyť mám přece ústavní právo vyjádřit svůj názor a já názor mám! A hlavně, dělaj to přece všichni. A taky nejsem jediná, která napíše, že se jí to nelíbí. A ty mi budeš oponovat? Tak běž někam.
K tomu, abychom se k něčemu vyjádřili, potřebujeme kromě důvodu dvě věci. Znalosti a argumenty. Jedno bez druhého se ani náhodou neobejde. Pokud nejste schopni argumentovat, nejspíš o tématu příliš mnoho nevíte a váš názor pravděpodobně stojí na nějakém emočním pocitu, že se vám něco nelíbí. “Homosexuální sňatky ne! Není to normální!” nebo “Polyamorie? Ta holka by si měla zajít k psychiatrovi.”
Téma přes téma
Témat je ve veřejném prostoru skutečně mnoho. Troufám si říct, že i díky sociálním sítím a známým osobnostech se o nich dozvídáme možná i přesto, aniž bychom se o ně zajímali. Na jednu stranu je dobře, že se témata dostanou téměř ke každému z nás. Mladí se více zajímají o politiku a chodí volit, genderové menšiny mají možnost být v kontaktu se svou komunitou a lépe pracovat se svojí sexualitou. Na druhou stranu jsme zahlceni tématy, které nám mohou dávat pocit, že bychom se měli vyhranit a vybrat si svou stranu. To ale není nutné. Mám za to, že je to přesně naopak.
Jsem / nejsem feministka
Tohle nutkání mít svůj názor jsem pozorovala například u tématu kolem feminismu. Spousta z mých kamarádek buď je a nebo není feministka. Mají potřebu se postavit na jednu či druhou stranu nejspíš proto, že jsou ženami a o těch přeci feminismus je. Sama jsem se podivovala nad tím, kolik aktivistických událostí a skupin se tématu věnuje. Zprvu jsem si říkala, že já sama se necítím diskriminována nebo utlačována patriarchátem. A že je to nejspíš více o tom, jak se ta konkrétní žena vnímá a prezentuje navenek. Až později jsem přišla na to, že jsem se velice zmínila.
Moje kamarádka a zároveň redaktorka magazínu se právě tématem feminismu zabývá. To mě přivedlo na spoustu článků, videí a dalšího obsahu, který o feminismu vyprávěl. Po hodinových rešerších jsem si kromě jiného uvědomila, že to jednoduše není moje téma. Feminismus je mnohem složitější záležitost a má velmi hluboké kořeny. Dnešním ženám dodává spoustu energie, aby se nebály projevit a mohly být sami sebou. Zároveň aktivita feministek pomáhá promázavat zažitou diskriminaci a dvojí přístup k pohlaví.
Těch problémů, které feminismus a jeho aktivisté řeší je celá řada a důležitost otázek se proměňuje v závislosti na tom, ve kterém státě nebo městě žijí. Poukazují na řadu nespravedlivých faktů, které ženy zažitě diskriminují. Obsah, který jsem kolem feminismu přečetla mě dovedl k tomu, abych vyjádřila respekt k odhodlání a energii, kterou do snahy o rovnoprávnost žen aktivisté vkládají a popřála jim hodně štěstí ke změně.
Pověz to nahlas
Podle množství komentářů a příspěvků, které z pohodlí u svých klávesnic lidé píší se zdá, že lidé se zajímají a není jim jedno, co se kolem nich děje. Po důkladnějším pročítání se můžete přesvědčit o tom, že obsah komentářů ve velkém množství slouží k vyjádření nelibosti, která mnohdy není založena na ničem jiném než na pocitech jednotlivých uživatelů. Málo kdo zná podrobněji dané téma a ještě méně lidí si ještě předtím, než se vyjádří, dá práci s tím, aby se o tématu dozvěděli více, než z jednoho článku nebo jednoho rozhovoru.
Více méně přirozeně se z komentářů na sociálních sítí stalo také místo pro rychlou úlevu od bolesti a vzteku, která má mnohdy prvky virtuálního lynče, konstruktivní kritika prakticky neexistuje a co se týče úcty k druhým nebo k tématům, o kterém někteří uživatelé příliš nevědí, tak ta často chybí.
Jsem zastáncem kultivovaného veřejného projevu. Bylo by hezké vidět, jak se předtím, než se někdo za počítačem napíše něco zesměšňujícího, nenávistného nebo ponižujícího zamyslel nad tím, jestli se ho to téma vůbec dotýká. Jestli o tom problému nebo oblasti skutečně něco ví a jestli by to, co se chystá napsat, byl ochoten říct veřejně, před jím kritizovaným člověkem s vědomím, že na jeho výrok se bude reagovat a dotyčný se tak ocitne v přímé debatě.
Dlužno říct, že v dnešní informační době je náročné být nestranný nebo se dokonce nezajímat. Témata doslova hýbou společností a aktivisté hlásají společenskou odpovědnost a říkají, že by vám to nemělo být jedno. Ale ve skutečnosti může. Další pravdou je, že kapacitně nejste ani schopni se všem tématům věnovat.
Každý máme také své vlastní hodnoty a pokud se rozhodnete být ohleduplní vůči menšinám nebo životnímu prostředí, je to jen vaše rozhodnutí. Stejně tak je jen na vás, čemu budete věnovat svou pozornost. Doba říká, že dnešní mladý člověk je ekologicky aktivní, tolerantní, jednotný se všemi kulturami, demokraticky smýšlející vegetarián, který se zajímá o svou sexualitu. To je spousta témat, které jdou zvenčí. Přehlcení tématy zapomínáme na ta, která jsou skutečně pro každého autentická a vycházejí zevnitř. Nebojte se říct nevím, neznám nebo nemám na to názor, protože to není moje téma. Věnujte se těm svým. Všichni nemůžou řešit všechno a ani tomu tak nikdy v historii nebylo.
