Experimenty v hypnóze
Ernest Hilgard byl jedním z nejuznávanějších psychologů své doby. Kromě psychologie a jejímu učení se věnoval experimentální praxi v hypnóze. Mezi jeho největší průlom patří prokázání existence tzv. skrytého pozorovatele. Jedná se pravděpodobně o část v našem nevědomí, která nezávisle našem vědomí pracuje a vnímá, co se s námi děje, a která je schopna sama o sobě také reagovat.
Tajemství naší mysli
Jednoho dne Profesor Hilgard prováděl v učebně, za přítomnosti jeho žáků, ukázku z jedné ze svých hypnóz. Hypnotizovaným jedincem byl onehdá slepý proband (osoba podrobena zkoumání pozn. redakce), kterému Hilgard v hypnotickém stavu připsal ke slepotě také hluchotu a řekl mu, že začne slyšet v okamžiku, kdy mu položí ruku na jeho rameno.
Účastník hypnózy v tu chvíli zcela přestal reagovat na zvukové okolní vjemy. Hilgard tak v průběhu hodiny dokazoval, co vše je hypnózou možné ovlivnit a jak vlastně vědomí mysli pracuje. Poté se však stalo něco nečekaného.
Jeden z účastníků pokusu se zhypnotizovaného zeptal, zda-li existuje v jeho mysli nějaká část, která přesto všechno vnímá a slyší, co se kolem něj děje a vyzval ho, aby v případě, že tomu tak je, zdvihnul ukazováček. K překvapení všech proband pohnul prstem a ukazováček zdvihl.
Když Hilgard zhypnotizovaného probral, ptal se ho, na co si z hypnózy vzpomíná. Hypnotizovaný vypověděl, že v jednu chvíli se rozhostilo úplné ticho a že se začal nudit, a tak přemýšlel nad nějakým matematickým problémem. Pak najednou z ničeho nic se mu sám od sebe pohnul ukazováček a on zdvihl prst. Zajímal se, co se stalo a proč to udělal.
Nejsme pouze naše vědomí
Tento pokus a jemu podobné byly provedeny ještě několikrát poté a prokázaly tak existenci části mysli, která pracuje bez našeho vědomí. Tato část dokáže reagovat, hodnotit, vnímat a je spojená i s naší pamětí.
Právě na výsledcích například z hypnózy se můžeme přesvědčit, jak inteligentní a plastická naše mysl je. Možná s vědomím, že je v našem mozku něco, co zvládne jednat bez našeho vědomého úsilí, nám může zvýšit naši důvěru, kterou sami k sobě máme. S faktem, že je v nás něco schopno vnímat „o nás, bez nás“ může vést k pocitu většího bezpečí.