Situace, ze kterých vyplývá u lidí s HPO úzkost a podráždění mohou být zcela běžné. Bývají frustrováni, pokud od ostatních nedostávají, co chtějí. Tehdy zažívají návaly vzteku a rozladěnosti, které vyúsťují v emocionální výbuchy, jež často odnáší právě jejich blízcí. Pokud se vztek projevuje fyzicky, tak většinou ve formě agrese na věcech a majetku (nikoliv na lidech). Rozbíjejí věci, tlučou do zdí nebo aut.

HPO se vztahuje k sobě

Kromě rozbíjení majetku (nemusí být součástí chování) se HPO projevuje převážně v psychických útocích. Chovají se urážlivě, přehánějí a provokují druhé s cílem utvrdit se, že druhým na nich záleží.

Následující příklad je konverzace matky s HPO a jejího syna.

Matka: „Honzo, odvezeš mě na nákup do obchodu?“

Syn: „Jsem uprostřed pracovního hovoru.“

Matka: „A jak dlouho bude ještě trvat?“

Syn: „Mami, nemůžu teď mluvit.“

Matka: “Co je tak důležité, že nemůžeš svou mámu odvézt na rychlý nákup?“

Syn: bez odpovědi

Matka: „Mluvím s tebou!“

Syn: „Mami, je to důležitý hovor.“

Matka: „Všechno je pro tebe důležitější než já. Zapomeň na to. A zapomeň na to, že máš matku. Zařídím si to sama.“

Ve výše uvedené konverzaci se Honzova matka cítí frustrovaná z toho, že její syn neukončil pracovní hovor a neodvezl jí tehdy, když o pomoc požádala. Jinými slovy, nedostalo se jí toho, co chtěla, a proto se urazila a na syna se osočila.

Honzova máma si celou situaci vzala osobně a vnímá jí jako projev disrespektu a neúcty. Její interpretace události v ní vyvolala pocit nejistoty ohledně jejich společném vztahu a vazby jejího syna k ní samé.

Blízcí člověka s HPO se v jeho přítomnosti cítí pod tlakem nebo si dávají pozor o čem a jak před ním mluví. Díky psychickým výpadům se jejich okolí stává obezřetným nebo naopak vyvolávají útočnou (obrannou) reakci.

Vždycky s tím začínáš

Následující konverzace se odehrává mezi Robertem a Emou, kteří jsou manželé již několik let a do tohoto dialogu se dostávají pokaždé, když Ema odejde na delší dobu z domu.

Robert: „Už si přišla z návštěvy rodičů?“

Ema: „Před pár minutami.“

Robert: „A kdy jsi mi chtěla dát vědět, že už jsi doma?“

Ema: „Akorát jsem se chystala ti napsat.“

Robert: „Nenapsala jsi mi od té doby, co jsi odešla. Asi se na mě netěšíš.“

Ema: „Nezačínej zase. Pokaždé, když jdu navštívit rodiče, začneš s tvým klasickým „už mě nemiluješ“.

Robert v tomto rozhovoru vyjadřuje své vnitřní obavy z opuštění a strach, že přestane být milován. Ema už situaci zažila několikrát, a proto jsou její odpovědi defenzivní, což celkové situaci nepomáhá a může vést ještě k většímu konfliktu.

Robertova reakce poukazuje na pocity nejistoty o své atraktivitě. Necítí se sebevědomě, naopak nejistě, zdali ho Ema miluje a je mu oddaná. Snaží se ujistit, že tomu tak je, a proto provokuje a verbálně navádí Emu k tomu, aby Roberta v její lásce k němu utvrdila.

Ema se cítí kontrolována a křivě obviňována. Namísto ujištění, které Robert žádá, dává najevo podrážděnost. Robertovo obviňování způsobuje Emy odtaživost, která může vést až k opuštění vztahu, kterého se Robert obává. „Mám pocit, že mě nemiluješ.“  Tato a jim podobná sebenaplňující proroctví, která se velmi snadno mohou stát realitou.

Vnitřní bójka

Nejdůležitějším průvodním znakem lidí s hraniční poruchu osobnosti je emoční deregulace. To znamená, že lidé trpící touto poruchou nemají svůj pevný bod, jinými slovy vnitřní kotvu, ze které by mohli vycházet a podle které by se mohli orientovat a pracovat tak s intenzitou svých emocí a reakcí. Nemají se čeho chytit ve chvíli, kdy se cítí nejistí, a tak volně pouštějí své emoce, což je důvodem proč velmi snadno mohou ranit své blízké.

Vyjadřování emocí nejen lidem s HPO sice ulevuje od úzkosti, ale zároveň tím své okolí odhánějí od sebe. To má za následek opět úzkostné pocity a strach z opuštění a ve vztazích následně způsobují destabilitu, která mívá na vztahy destruktivní účinky. Je to takový malý začarovaný kruh.

Emoce odeznět nemohou, za to lze ovládnout jejich intenzitu, stejně jako intenzitu reakcí, které jsou tím hlavním důvodem, kvůli kterým se roztáčí začarovaný kruh úzkostí, strachu a verbálních útoků. Proces učení se, jak emocím rozumět a lépe je kontrolovat, se věnuje dialektická behaviorální psychoterapie. V terapii se klient učí efektivní emoční regulaci, která pomáhá lidem s HPO zlepšit jejich sebevědomí a nezávislost, což jsou hlavní pilíře pro zbavení se úzkostí a strachu z opuštění.

Pochopení toho, co lidé s HPO prožívají, pomůže lidem z jejich okolí s nimi lépe komunikovat a zároveň se chránit proti zdánlivým útokům, které jsou v podstatě jenom voláním o pomoc. Není potřeba lidi trpící HPO litovat nebo odsouvat svou psychickou pohodu na vedlejší kolej, právě naopak. Například použitím výroku: „Chápu, že trpíš úzkostí, ale nemohu ti pomoci, když mi ubližuješ“ stanovujete hranice a zároveň druhému říkáte, že mu nenabídnete pomoc, pokud s vámi bude špatně zacházet. Dáváte také člověku postiženého HPO jasnou cestu k vaší podpoře za podmínky převzetí kontroly a zodpovědnosti za jeho / její chování.

Časem se z prvotního úsilí a snahy obou stran díky technikám a terapiím mohou zlepšit nejen mezilidské vztahy, ale také vztah, který má člověk sám k sobě, což fakticky ústí ve spokojenější život.