Být sám sebou nebo jinými slovy být autentický a žít svou vnitřní pravdu. Zdá se vám to příliš filosofické? Vraťme se na okamžik do doby, kdy se například Sokratés a Platón zabývali smyslem bytí a životní cestou jedince, která podle starověkých řeckých filosofů člověku zajistí prožít naplněný a svobodný život. 

Duše jako jediný skutečný zdroj pravdy

Svými úvahami došel Sókratés k několika poznání. Právě k autenticitě jednotlivce se vyjadřoval jako o “pravém bytí”. Jednání člověka podle vnitřních pravd vychází podle Sókrata z duše, která je narozdíl od těla a pěti lidských smyslů nehmatatelná a skutečně pravdivá. Naopak největší iluze se podle filosofa zaměřuje na lidské tělo. Hlásá, že každý člověk, který touží naplnit své bytí se neobejde bez toho, aniž by znal své vnitřní prostředí, uměl mu naslouchat a jednal podle toho, čemu věří a to i za cenu, že se jeho jedinečná pravda nepotkává s názory nebo očekávání druhých.

Společenské normy jako tlak na vnitřní svobodu jedince

Špatné vlivy na naší přirozenost pozoruje Francouz Jean-Jaques Rousseau ve veřejné společnosti a především v osvojování obecně platných společenských norem. Podle jeho názoru kazí původní lidskou přirozenost, která je po narození nepopsaným listem, a také narušuje vrozenou morálku určovanou primárně láskou a soucitem. (Ambrožová, 2018)

Kierkegaard, dánský filosof a psycholog zase upozorňoval na tendenci kulturních institucí produkovat tzv. pseudo-jednotlivce (příkladem mohou být stereotypní členové davu). V této perspektivě pak vnímal dav jako „nepravdu“, kdežto subjektivita je pravdou (Kierkegaard, 2004).

Autenticita vyjadřuje pravost, původnost, otevřenost a upřímnost. Vychází z řeckého authentás, které znamená doslova “vlastní rukou konající” a z latinského authenticus, neboli hodnověrný, původní. Vyjadřuje kontrast oproti sociálním maskám a rolím, které nasazujeme na veřejnosti a měníme je v závislosti na společnosti, ve které se momentálně nacházíme. Autentické chování jde ruku v ruce se sebeúctou a zároveň s respektem k druhým, kdy autetnicky smýšlející jedinec cítí stabilitu a důvěru ve své myšlenky, pocity a bere vážně vlastní emoce spojené s ostatními lidmi, situacemi a především svými rozhodnutími. Naopak nedostatečná nebo slabá sebeúcta vede člověka k tendenci vylepšovat vlastní sebeobraz ve snaze být někým jiným, lepším.

K autenticitě neodmyslitelně patří bezprostřednost a spontánnost. To samozřejmě nemusí být nutně součástí přirozeného projevu. Autentický projev je vědomým jednáním, ke kterému se člověk může propracovat dříve nebo později v závislosti na tom, jak dobře se člověk zná a jak na sebe jednotlivec nahlíží. Přirozený projev, byť může působit z pohledu druhých výrazně nebo neobvykle, vyvolává důvěru v ostatních a silnou stabilitu uvnitř autenticky smýšlejícího člověka.

Autenticita ve vztahu s druhými

Psychologické a další vědecké výzkumy autentického jednání prokazují silnou návaznost na mezilidské a především partnerské vztahy. Ukazuje se, že autenticita ve vztahu celkově zkvalitňuje vztah a prohlubuje intimní pouto mezi oběma partnery. V případě, že se ve vztahu projevujeme častěji skrze role a snažíme se druhému zavděčit, abychom naplnili jeho nebo její očekávání, dříve nebo později pocítíme nespokojenost a samotu.

Projevit svou přirozenost a být sám sebou je právě ve vztazích jedna z nejodvážnějších a nejnáročnějších disciplín. Pro spoustu lidí může právě projev sebe samých vyvolávat strach z odmítnutí nebo neporozumění. Proto je důležité znát a uctít svou vlastní hodnotu. Pro spokojený vztah je zapotřebí, aby se oba partneři uměli vedle druhého uvolnit, cítili svobodu i pro život, který nesdílí se svým partnerem, a také proto, aby nabývali důvěru v sebe i v partnera. Po zamilovanosti a biochemických erupcích, které většinou provázejí v počátcích každý jeden vztah, se dostaneme časem do většího kontaktu s realitou. Je proto pro samotný vztah a neméně pro každého člověka důležité, aby s respektem a úctou k sobě i partnerovi, nezapomínal na své vnitřní nastavení a integritu vlastního já.

 

“Autenticita osobnosti je pocit pravosti a hodnověrnosti vlastního života.”

(Hartl & Hartlová, 2015, 63)

 

Na závěr bych chtěla zmínit filosofii, kterou hlásal Friedrich Nietzsche. Jeho myšlenka „nadčlověka“ je výzvou k překonání současného lidství a k uskutečnění svého nejlepšího možného já. Nadčlověk je mimo jiné tvůrcem opravdových a autentických hodnot. Smysl a hodnotu má pouze to, co je člověku vlastní. Tím je každý prožitek, který vznikl z autenticity a opravdovosti, nikoli z očekávání vnějšího ocenění. (Ambrožová, 2018)

Z Nietzschova pohledu je nutné, aby jedinec detailně a kriticky prozkoumal život, sám si ověřil, co je v životě pravdou a byl v něm autentický i za cenu toho, že to nebude v souladu s tím, co se považuje za normální, správné či svaté (Nietzsche, 1995).

Zdroj:

2018, Tereza Ambrožová, AUTENTICITA JAKO FAKTOR SPOKOJENOSTI V PARTNERSKÉM VZTAHU