Nového prezidenta Petra Pavla mnozí vnímají jako charismatického sympaťáka a až poté – jestli vůbec – jako politika s vlastními zájmy. Takové uvažování může být reálnou hrozbou pro demokratickou společnost.
Petr Pavel
Od 9. března 2023 oficiálně ve funkci prezidenta republiky, poté co ve druhém kole prezidentské volby porazil šéfa hnutí ANO Andreje Babiše téměř o milion hlasů.
Zvolený prezident si suverénně získal většinu velkých měst, 95 % zahraničních voličů, veřejně známé osobnosti a dokonce i nevídanou podporu novinářů, kteří se nezdráhali během prezidentské kampaně obléknout flanelku.
Přední česká novinářka Daniela Drtinová (DVTV) v pořadu Čestmíra Strakatého pak o takovém chování řekla: „Novinář, který se obleče do flanelu, sám sebe postaví ke zdi a tam se střelí do hlavy. Jako pardon, ale to je pro mě absolutně nepochopitelné a není možné, abychom se za noc stali fandícími novináři, kteří se zapojí do kampaně. To jsou užiteční idioti těch politiků. Je to cesta do pekel.“
Ve veřejných diskuzích často zaznívají výroky typu: “Po deseti letech máme konečně slušného prezidenta,” odkazující se na Pavlův projev, vzhled a přednes. Z toho vyplývá, že po Zemanově mandátu bylo pro část voličů opravdu důležité, aby budoucí prezident uměl reprezentovat svou zemi a je tedy možné se přiklonit k závěru, že Pavel svého vítězství dosáhl zčásti i díky svému charisma.
Jedná se samozřejmě o naprosto legitimní nárok na prezidenta, je však ale iracionální, aby veřejnost tuto vlastnost považovala jako záruku na lepší časy, jako to teď část společnosti opravdu vnímá.
Charisma u politika je žádoucí a může být přínosné, ale je třeba si uvědomit, že výhodou bude v první řadě vždy hlavně pro politika samého a jistota, že z něj vytěží i společnost prakticky neexistuje. Naopak z historie dokonce známe případy, kdy charisma politika napáchalo ve světě velké škody.
Charismatický politik totiž může svým způsobem mluvy a schopností přesvědčit lidi o svých myšlenkách snadno ovládat masové emoce a manipulovat s nimi, což může vést k tomu, že lidé budou slepě následovat jeho vize, aniž by nad nimi a jejich následky přemýšleli. Občané pak ani nemrknou a mohou se snadno dostat do situace, kdy podporují politiku, která je v rozporu s jejich vlastními zájmy a hodnotami. To může mít dalekosáhlé dopady na společnost, včetně zhoršení politického a sociálního klimatu, rostoucí polarizace společnosti a narušení demokratických procesů.
Navíc, když charismatický politik selže, může to vést k velkému zklamání a deziluzi u jeho voličů, kteří mohou ztratit důvěru v politický systém jako celek.
V černých scénářích charismatický lídr může být také méně otevřený kritice a názorům odlišných od jeho vlastních. Jeho vize může být považována za jedinou správnou a kritici mohou být označeni jako nepřátelé. To může vést k nárůstu autoritářských tendencí, snižování pluralitního prostředí v politice, omezování svobody tisku a dalších demokratických institucí a v extrémních případech i k násilí a útlaku menšin. Příkladem takového využití charisma jsou dvě významné postavy z historie – Adolf Hitler a Benito Mussolini.
Adolf Hitler, zakladatel a vůdce nacistické strany v Německu, se proslavil svým silným a charismatickým projevem. Svou řečnickou zručností dokázal přesvědčit mnoho Němců, aby v něm viděli vůdce, který vrátí Německo zpět k jeho bývalé moci a slávě. Hitler využíval rasistických a antisemitských myšlenek, aby sjednotil Němce a ukázal jim, kdo jsou jejich “nepřátelé”. Jeho charisma mu pomohlo získat absolutní kontrolu nad německým lidem a vyvolat druhou světovou válku, která způsobila ztráty na životech milionů lidí.
Benito Mussolini, italský diktátor, byl také velmi charismatický politik. Jeho schopnost přesvědčit lidi byla založena na silné rétorice a schopnosti vytvářet iluze o Itálii jako o velké a mocné zemi. Mussolini se snažil získat větší podporu tím, že se prezentoval jako silný a neoblomný vůdce, který přivede Itálii k vítězství. Jeho charisma mu pomohlo získat větší kontrolu nad italským lidem a uskutečnit politiku, která měla katastrofální dopad na jeho zemi. Mussolini také přispěl k druhé světové válce a k řadě dalších konfliktů v Itálii.
Z historických příkladů je zřejmé, že charisma může být velkou hrozbou pro společnost, zejména pokud je využívána k manipulaci a ovládání lidí. Politici by proto měli být vždy hodnocení na základě svého programu, hodnot a konkrétních politických opatření, nikoli na základě své osobnosti nebo charisma.
Naštěstí charisma není jedinou výsadou, se kterou by Petr Pavel chtěl Českou republiku vést. Zatím nám ukázal tvář politika, který staví na základních hodnotách jako je demokracie, pravda, čest, nestrannost a hlavně zájem porozumět problémům naší země. Proto není od věci vnímat nástup Petra Pavla optimisticky a třeba i naivně doufat, že vstupujeme do nové éry, která nejen do vrcholné politiky přinese více lidí, kteří svým působením nesledují hlavně svůj osobní prospěch, ale jde jim především o prospívání celého národa.
