Většina z nás si všimne řady náhod, ale obvykle se rozhodneme věřit, že s námi nemají nic společného. A pak je tu také synchronicita.
„Přesně na tuhle písničku jsem myslela a zrovna teď jí zahrají!”
„Potkal jsem ho zrovna, když jsem si přál, abych na něj nenatrefil!”
Stane-li se něco, co nelze vysvětlit vědou ani náhodou, co to je? Někteří lidé definovali tuto událost jako mimosmyslové vnímání nebo něco, co je paranormální.
Když se synchronicita přihodí, mnoho lidí ji přehlédne nebo nazve jinak – štěstí, osud, náhoda. Někteří psychologové se domnívají, že vidět vše jako věc náhody nemusí být dobrou motivací pro rozvoj lidské mysli. Studie z roku 2015 publikovaná ve vědeckém čtvrtletníku New Ideas in Psychology ukázala, že snaha lidské mysli porozumět věcem, pomáhá zlepšit duševní zdraví.
Náhody pomáhají lidem vytvářet podobnosti a rozlišovat rozdíly, tvrdí studie. „Jakmile zaznamenáme pravidelnost, dozvíme se něco o tom, jaké události k sobě patří a jaká je pravděpodobnost, že k nim dojde. A to jsou cenné zdroje informací, abychom se mohli začít orientovat ve světě,“ řekla Magda Osmanová, experimentální psycholožka z University of London, která je spoluautorkou studie.
Kde se zrodil pojem synchronicita?
Samotné slovo vzniklo ze dvou řeckých výrazů, které v překladu znamenají „spojené s“ a „čas“. Termín synchronicita definoval ve 20. letech 20. století psycholog a psychoterapeut Carl G. Jung. V knize Synchronicity: An Acausal Connecting Principle spojil intuici se synchronicitou, kterou definoval jako spojení vnitřních a vnějších událostí způsobem, který nelze vysvětlit příčinou a následkem, pro pozorovatele je smysluplný a jedná se o něco jiného než o pravděpodobnost náhody.
Odbornice na intuici Sonia Choquette konstatuje, že vnější synchronicita může pocházet právě z naší vlastní duše nebo vnitřní intuice. „Vaše intuice nemluví přímo do vaší tváře… Je to vaše energetická podstata, takže komunikuje jinak,“ říká.
Zatímco intuice je schopnost nebo pocit, který umožňuje něco vědět na základě vnitřního smyslu, synchronicita se děje „tam venku”. Z psychologického hlediska nám synchronicita může pomoci všimnout si síly naší mysli, která přesahuje naše chápání.
Zlatý skarabeus
Původně Jung vymyslel pojem synchronicita, aby vysvětlil nevysvětlitelné. Měl pacientku, která byla zarputilá racionalistka. Jednoho dne na terapeutickém sezení seděl naproti ní zády k oknu a poslouchal její proud rétoriky. Minulou noc měla působivý sen, ve kterém jí někdo daroval zlatého skarabea v podobě šperku. Zatímco mu vyprávěla tento sen, slyšel, jak něco za ním přiletělo k oknu. Byl to brouk skarabeid, jehož zlatozelená barva připomínala zlatého skarabea.
Jung věřil, že shoda s návštěvou hmyzu v jeho kanceláři během terapeutického sezení s mladou ženou ve skutečnosti vůbec nebyla. Zatímco oba incidenty byly zjevně oddělené, byly podle Junga k sobě zajímavě svázány způsobem synchronicity.
Po incidentu se podle Junga proměnil přísný postoj ženy k racionalitě, což jí umožnilo zahájit psychologický proces transformace.
Pokud jde o dešifrování synchronicity ve výše uvedeném příkladu – je složitá na identifikaci, zda vnitřní potřeba, která vyvolala synchronicitu, je potřeba ženy opustit svůj pevný racionalismus, nebo je to Jungova potřeba narušit její přemýšlení o věcech? Nebo by mohla následná synchronicita, ke které došlo pramenit ze sdílených potřeb jak Junga, tak ženy, kteří jsou ve vzájemné synchronizaci?
Jungova teorie říká, že klíčem k pochopení synchronicity je podívat se za její shodu okolností. K synchronicitě dochází tehdy, když dojde k hlubšímu pochopení shody okolností.
Synchronicita z pohledu racionality
Pokud má někdo tzv. close mind, co se týče konceptů, které se nedají objektivně dokázat, může každou synchronicitu, která se objeví, připsat pouze náhodě a nevěnovat jí pozornost.
Naproti tomu někdo, kdo velmi věří ve vyšší moc nebo spiritualitu, může najít smysl a synchronicity všude ve svém životě, dokonce i tam, kde neexistují, protože jsou takoví lidé nastaveni na proces hledání. To je případ fenoménu Baader-Meinhof, kdy poté, co se o něčem dozvíte, to najednou začnete vnímát všude kolem.
Výskyt synchronicit je výsledkem známého psychologického jevu nazvaného konfirmační zkreslení, kdy si mnohem snadněji všimneme a zapamatujeme si věci, které potvrzují naše přesvědčení, než ty, které ne. Lidský mozek je velmi dobrý ve vytváření spojení a vidění návrhů v symbolech a vzorcích.
Akademik a skeptik Robert Todd Carroll v projektu The Skeptics Dictionary poznamenává, že i kdyby existovala synchronicita mezi myslí a světem taková, že určité náhody rezonují s transcendentální pravdou, stále by tu byl problém zjistit oné pravdy. Jaké vodítko by se dalo použít k určení správnosti výkladu? Neexistuje doposud žádný vědecký nebo objektivní způsob, jak určit, zda je synchronicita platná nebo ne – vše je subjektivní osobní názor, zkušenost nebo individuálním vysvětlením .
Fyzik F. David Peat v této souvislosti píše: „Věda se možná bude muset nakonec podívat novými směry, pokud má její chápání přírody pokračovat. Již nyní je mnoho vědců nespokojeno s „redukcionistickou” (snaha zjedodušit) povahou některých vědních oborů a s tvrzením, že v důsledku výzkumu elementárních částic bude brzy dosaženo konečné úrovně reality… Myšlenka, že realita se může rozvinout do komplexu, a potenciálně nekonečné řady úrovní mění celý význam redukcionismu…“
Ačkoli Jung neměl žádné vědecké zázemí – stejně jako mnoho moderních spisovatelů hnutí New Age, včetně lékaře Deepaka Chopry – se na podporu svých myšlenek odvolával na kvantovou fyziku. Jungovy myšlenky o synchronicitě získaly pozlátko vědecké úctyhodnosti díky jeho přátelství s fyzikem Wolfgangem Paulim, který je pomáhal prosazovat. Jung byl také dobrým přítelem Alberta Einsteina, špičkového fyzika moderní éry. Oba muži se navzájem inspirovali k rozvoji svých příslušných teorií – kvantové fyziky pro Einsteina a synchronicity pro Junga.
Jiní, jako Gibb A. Williams, psychoanalytik a autor knihy Demystifikující smysluplné náhody, však s Jungem a jeho vášnivými následovníky nesouhlasil.
„Hledáte vzory. Je to jako byste byli na svém vlastním psychologickém lovu. Hledáte kousky, které by zapadly do skládačky. Dokončený vzor je vnímán jako synchronicita,“ řekl Williams.
Druhy synchronicity a nejčastější příklady
Synchronicity se často vyskytují v emocionálních obdobích našeho života. To znamená, že když v nás rezonuje smutek, osobní krize, smrt blízkého, láska nebo jakákoliv vysoká emoce, je větší šance synchronicitu zaznamenat.
Jednotlivé synchronicity
Jednotlivá synchronicita zahrnuje příklad, kdy někdo myslí na svého přítele a pak mu dotyčná osoba zavolá, nebo je ve správný čas na správném místě. Další příklad je ten, který Steve Jobs citoval ve svém úvodním projevu na Stanfordské univerzitě. Intuice, která Jobse vedla v roce 1974 k cestě do Indie studovat buddhismus, byla také silným zlomem v jeho životě. Často říkával, že právě učení se meditaci a víře v jeho cestu mu poskytlo zdroje, které potřeboval pro své slavné inovace. Následování intuice a vykročení do říše synchronicity, ho podle něj přivedlo nejen k větší kreativitě, ale také posílilo jeho víru.
Řetězce synchronicit
Občas může dojít k synchronicitám jedna po druhé. Jako příklad se nabízí vidění stejného čísla nebo zaslechnutí opakovaně stejné fráze. Synchronizace, které vyplývají z číselného hlediska, lze nejlépe přirovnat k „duchovnímu budíku“. V závislosti na opakujících se číslech je vhodné zvážit hlubší poselství. Duchovní synchronicita se může objevit také jako píseň v rádiu, která vám něco nebo někoho připomíná, nebo má text, který je jasným poselstvím něčeho, o čem jste diskutovali.
Klastrové synchronicity
V klastrových synchronicitách, které se zdají být vzácnější, je vzorec synchronicity bohatší, mnohem složitější a na různých úrovních – synchronicita klastrů může zahrnovat lidi, shody s daty, schůzkami a smysluplnými událostmi.
Pokud svět, ve kterém žijeme, prožíváme jako celistvě a složitě propojený, cítíme, že jsme součástí toho, co je kolem nás, a zapojujeme se otevřeným, vnímavým a neodsuzujícím způsobem, stáváme se intuitivnějšími a tvořivějšími.
Ať už se synchronicitám rozhodneme přisuzovat význam nebo ne – mají tendenci představovat běžný jev v našem každodenním životě a často nám poskytují určitý stupeň potvrzení, podpory nebo vedení, v závislosti na situaci.