Věra Gažiková a její dcera Adriana Gažiková vystudovaly pedagogiku a absolvovaly kurz Montessori pedagogiky. Obě pracovaly v Montessori školce a praxí sbíraly zkušenosti, aby vytvořily vlastní projekt. Řídí se tím, aby děti dostávaly určitou dávku volby a svobody. Avšak nemohou si dělat úplně vše, co je napadne. Jsou tak přirozeným způsobem vedeni a vtaženi do života, který si mohou takzvaně osahat. Ze všech pedagogických směru vybírají zakladatelky školky jen to, co bude pro děti přínosem a připraví je na další cestu životem.
Mini školka Adis centrum
Mini školka Adis centrum funguje již přes rok a je umístěna na okraji Brna, což přináší zakládající dvojici Věře a Adrianě hned několik výhod. Chodí s dětmi na procházky a pořádají různé výlety, i do samotného centra. Navíc většina rodičů má auto, takže mají výhodu, že mohou zaparkovat přímo před školkou. „Řekla bych, že ta dostupnost je dokonce lepší než ve městě, tam bývají problémy s parkováním. Jezdí sem také tramvaj a autobus, který zastavuje přímo před budovou,“ doplňuje Adriana.
Školka vychází vstříc potřebám každého dítěte a respektuje jeho individualitu. Věra s Adrianou si stojí za tím, že žádný pedagogický směr není úplně dokonalý. Kombinace Montessori pedagogiky a té klasické je dle slov Věry a Adriany přínosná v tom, že jsou nastaveny určité hranice a zároveň přístup na bázi – respektuj ty mě, já budu respektovat tebe.
Na druhou stranu Montessori vzdělávací zařízení se občas vede tak, že si dítě dělá co chce a má plně svobodu, což také není úplně zdravé. „Měly by se dodržovat nějaké hranice, což je běžné právě v klasické pedagogice. A vlastně každé dítě určitým způsobem nějakou hranici vyžaduje,“ dodává Věra.
Klady a zápory Montessori systému
Před rokem 1989 nebylo v Československu možné provozovat alternativní pedagogické koncepce. S principy pedagogiky Marie Montessori byla česká společnost seznamována teprve v průběhu 90. let.
„Když jsem se dostala do školství, tak ze začátku jsem zkušenosti s Montessori pedagogikou neměla. Pak jsem se k ní dostala v jedné dětské skupině. Tam jsem se seznámila s Montessori pomůckami a systémem. Mojí školitelkou byla paní učitelka s dlouholetou praxí v daném oboru Alena Orlová, na kterou velice ráda vzpomínám. Dále jsem pracovala pod vedením Petry Gemage. Díky těmto ženám jsem do Montessori pedagogiky přirozeným způsobem vplula. Montessori pomůcky by dle mého názoru měly být i normálně dostupné v kterémkoli předškolním zařízení i ve škole. Jsou to obecně činnosti, které by děti chtěly dělat v domácím prostředí. Například krájí zeleninu, samy si nachystají svačinku, přesypávají různé materiály, pracují s vodou, a tímhle způsobem trénují jemnou motoriku. Když se dítěti nabídne činnost, tak pozorujeme, jak na tom je a postupně zařazujeme vyšší levely pomůcek. Pomůcky máme ověřené na dětech, a i na neteři, která navštěvuje základní školu. Například počty v matematice dle Montessori přístupu chápe lépe,“ popisuje s nadšením Adriana.
Její matka Věra souhlasí, zároveň ale otevírá z jejího pohledu zápory Montessori pedagogiky. Ze zkušeností jí vadilo, že se děti brzdily v oblasti sportovních aktivit, výtvarné výchovy, hudební výchovy. Obě se totiž shodly na tom, že hudba dokáže s dětmi zázraky. Pokud nemají náladu na nic a v momentě, kdy se sedne za klavír či se vezme kytara, tak se nálada rázem mění.
Adriana dále doplňuje: „V některých Montessori školkách fungují takzvaně bloky. Ráno se děti sejdou, nachystají si svačinku, a potom pracují velmi individuálně. Tudíž je potlačována skupinová práce. V Montessori prostředí je kladen důraz na to, aby byl klid a děti se mohly soustředit na činnosti, které dělají. Na jednu stranu to je v pořádku, protože se děti mohou lépe koncentrovat ve třídě, ale na druhou stranu skupinová práce je též potřeba u dětí rozvíjet, ideálem je naplnit oba typy práce, což znamená, že bude vyhrazen určitý čas na pomůcky a individuální činnosti, aby si každé dítě vybralo, s jakou pomůckou chce pracovat, a poté by to mělo být doplněno nějakou pohybovou aktivitou, zpěvem. V klasické pedagogice dle Rámcového vzdělávacího programu je třeba rozvíjet všech pět oblastí –.dítě a jeho tělo, dítě a jeho psychika, dítě a ten druhý, dítě a společnost, dítě a svět. Ale v Montessori to tak úplně nemají. Oni jedou hodinové či dvouhodinové bloky, což si myslím, že už je na ty děti celkem náročné.“
Soukromá škola může být pro některé děti lepší než státní
Školka Adis centrum může přijímat děti od půl roku, ale do školky nastupují děti primárně od dvou let. Jsou limitováni tím, že v jeden okamžik se může sejít dvanáct dětí a dvě paní učitelky. Jakmile by bylo více dětí, tak musí na pracovišti působit tři paní učitelky. Obě vyzdvihují také to, že při malém počtu dětí, dokážou pomoci i dětem se specifickými potřebami.
„Když k nám nastoupí dítě ve dvou letech a odchází třeba za rok dva, tak tím, že máme dostatek prostoru, je dítě schopno se s některými problémy vyrovnat lépe, pochopit běžné činnosti a zvládnout lépe sebepéči jako je hygiena a oblékání. Měli jsme děti jak s autistickými prvky, ADHD, tak i s jinými poruchami. Děti se aklimatizovaly takovým způsobem, že potom mohly normálně do státní školky a nebyl to pro ně takový problém. U lehkých forem je potřeba začít včas, aby bylo dosaženo co nejlepších výsledků,” specifikuje Věra a rozvádí diskuzi o tom, že státní školky trpí na velký počet dětí a paní učitelka bývá často sama, nanejvýš má nějakou asistentku, a při počtu pětadvaceti dětí se jim nemohou rovnoměrně věnovat a naplňovat veškeré potřeby, které děti v danou chvíli potřebují.
Ve školce děti získávají imunitu
V návaznosti na počet dětí padlo také téma imunity. „Když dítě vejde do kolektivu, projde řadou nemocí. Ale tím, že je ten kolektiv menší, tak to není tak náročné. Když přecházejí do první třídy, tak imunita je vybudovaná pozvolnějším zatěžováním organismu běžnými nemocemi,“ říká Adriana. A pokračuje v tom, že ve státním školství jí chybí zřetel na individualitu: „Individuální přístup ve státním školství není úplně zastoupený, což je škoda. Jedno dítě je třeba šikovnější a druhé potřebuje více času, a potom jsou z toho ve stresu. Když je dětí méně, je to lepší. Máte na ně čas, máte prostor s nimi dělat různé věci a máte možnost, když třeba něco nejde, například oblékání ponožek, tak je tam více prostoru na to, to trénovat. A děti se to mohou naučit. Nefunguje to tak, že dítě musíte rychle obléct, protože tam máte dalších dvacet dětí. Ukážete jim, jakým způsobem si mají ponožku nasadit a oni to zkouší.“
Adriana dále konstatuje, že veřejné školky mají striktně danou dobu, kdy musí být děti venku. Jejich školka nemusí jet podle striktních pravidel a mohou si to upravit dle potřeb dětí, protože mají právě kapacitu pouze do dvanáct dětí. Mohou být venku třeba tři hodiny, nebo hodinu a půl. Všechno se odvíjí podle počasí, podle toho, jak jsou děti naladěny, podle jejich věku, kolik toho ujdou, neujdou.
Přesto, že se státní a soukromý systém v ledasčem liší, něco je přeci jen spojuje. „Stejné máme samozřejmě odpočinkové pauzy a jídlo. Děti určitý řád potřebují. Co se týče odpočinku, tak některé děti spí dvě hodiny, některé hodinu a půl, je to individuální. Máme pravidlo, nemusíš spinkat, ale odpočíváš. V klidovém režimu je potřeba být, aby se také děti naučily v dnešní uspěchané době relaxovat. Poté se jim může nabídnout jiná aktivita,“ vysvětluje Věra.
Kolik peněz za školné je přijatelné?
Samotný Montessori systém vznikl na tom, že se mezi žáky nedělají žádné rozdíly, a školy či školky jsou určeny pro všechny bez ohledu na zdravotní, inteligenční nebo sociální stav dítěte. U soukromých školek je ovšem většinou zvykem, že výši školného si nemůže za běžného chodu domácnosti dovolit každý, a dostávají se tam „ti vyvolení“. Adriana však zdůrazňuje: „Ze zkušenosti se nám potvrdilo to, že školku využívají lidé ze střední vrstvy. Když maminka nastoupí na poloviční úvazek, zůstává jí rodičovský příspěvek, což je určitý benefit. V případě, že dítě nastoupí do státní školky, tak o tento příspěvek přichází. Každopádně je pravda, že samoživitelka na sociálních dávkách nemůže tuto možnost služby z finančních důvodů využít. Na jednu stranu to je škoda, na druhou se zase musí brát v potaz, že školka bohužel není dotována celá, jako je státní školka, takže školné se od rodičů vybírat musí, aby fungoval přirozený chod školky.“
Opečovávání a vztah k přírodě
V Adis centru se kromě kroužků a aktivit spojené s hudbou, tancem, mimikou, českým jazykem a anglickým jazykem, klade důraz také na opečovávání rostlin jako je otírání lístků, zalévání a nově i na péči o zahrádku a její plodiny. Snaží se tedy v dětech probouzet vztah k přírodě, ekologii. Podobně jako to dělají i lesní školky.
„Zahrada se nám momentálně buduje. Děti si tam budou moc hrát a pěstovat ovoce, jako jahody, rybíz a zeleninu jako rajčata, okurky. Chceme, aby věděli, že za tím vypěstovaným ovocem je kus práce. A že to není jen tak, že si to koupí v obchodě, sní to, nebo vyhodí. Chceme je učit to, aby si toho vážily. Tím, že si to zasadí, musí pravidelně opečovávat, a že je za tím určitý časový úsek. Poté když plody vypěstují a dají si to na svačinu, tak aby věděly co předcházelo a jakým způsobem se k tomu dostaly. Toto bychom v nich chtěli podporovat, jelikož v dnešní době se zbytečně plýtvá potravinami. Navíc většina dětí bydlí v bytech a nemá možnost být na zahradě, tak aby věděly, jakým způsobem to funguje v přírodě,“ vysvětluje Adriana.
Kromě zahrady se školka rozšíří o další místnosti. Momentálně jsou v procesu stavební úpravy prostorů, které jsou určeny k vybudování další prostorné třídy s dostatkem denního světla a vybavenými kvalitními dřevěnými hračkami. Nové prostory přivítají děti v průběhu září.
