Tolik křehkosti, nespoutanosti, touhy, vizí – toť fantazie. Nedá se přibrzdit jako kolo, nedá se na povel zastavit jako pes. Čas od času se skryje pod nános prachu racionality, který se bez přemlouvání zahnízdí a buduje si další šedivou vrstvu – moc práce, moc povinností, moc spěchu, moc všeho. Prach zatěžuje naše představy, a proto ho rádi stíráme prachovkou – sníme a představujeme si mnohdy nepředstavitelné.
Fantazie se projevuje spontánně i vědomě. Zasahuje do minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Fantazie je naše, nikomu neubližuje, nemusíme se o ni s nikým dělit, nemusíme ji extra opečovávat – sama se automaticky hlásí o pozornost. Je to takové naše dítě.
„Fantazie dá někdy sakra zabrat, ale i přes to za to stojí. A ty největší snílky a idealisty nikdy neopustí. Bude vždy obohacovat všední život, plnit ty nejvytouženější sny, povznášet a kouzlit.“
Někdo svoje dítě velmi rozmazluje, hýčká si ho a nekontroluje. Nemá pojem o tom, zdali momentálně sjíždí skluzavku, nebo dělá kotoul přes železnou tyč. Někdo ho však drží zkrátka. Dítě stojí za plotem dětského hřiště a spolu s rodičem se drží za ruku a zpovzdáli pozoruje, jak si hrají ostatní děti, radují se, jsou šťastní. A někdo ho vychovává tak, že mu ukazuje světlé i tmavé stránky světa, dítě si je ohmatá, vyzkouší a má nad nimi nadhled.
Možná částečně připisujeme rozměry fantazie právě rodičům. Jak těm biologických, tak i rodičům v nás samých, skrytých v rozumu. Čtyřleté Leonce rodiče často četli. Uměla nazpaměť celou Popelku odpředu dozadu, odzadu dopředu. Její otec schválně vynechával slova, protože věděl, že si dcera pamatuje obsah knihy do detailů, a radoval se z toho, že se rozčiluje nad jeho nepřesností. Věcná přesnost je jedna z položek, kterou fantazii ubíjí. Knihy nám pomáhají budovat pestrobarevný svět fantazie. V pozdějším věku nám mohou být jakousi kotvou, jistotou, jak se s fantazií nejintenzivněji spojit. Kniha jako naše chvilka vyhraněná pro náš vnitřní svět mimo realitu.
„Fantazie je využívána psychology a terapeuty při sezení s klienty v podobě aktivní imaginace.“
Fantazii ale využíváme nejen při čtení. Jen si vzpomeňte, při jakých všech příležitostech vás zachránila, povzbudila, nakopla a nechala zapřemýšlet. Od příležitostí všedních i méně všedních. Vzpomínáte si?
Když se potkáme s přáteli, představujeme si jejich odvyprávěné historky. Když se rozloučíme, za pár hodin přemýšlíme, copak asi teď dělají, nebo jaká je ta rodinná oslava, o které nám povídali, že je dnes čeká. Když v hromadné dopravě zaregistrujeme očima pár vybraných lidí, představujeme si, kam asi jdou, utvoříme si imaginární vhled do jejich života. Když jsme zamilovaní, představujeme si často obrazy schůzek s druhou polovičkou, milostné obrazy, přesná slova a gesta jak naše, tak toho druhého. Když jsme nervózní při prezentaci projektu, musíme se často alespoň v začátcích odpojit od přízemní reality a představit si, že jsme v prázdném sále, nebo na pláži, kde prezentujeme svoji myšlenku krabům a dalším nemluvným vodním příšerkám. Když máme radost, představujeme si, jak jsme ještě šťastnější a když jsme smutní, fantazie nám smutek ještě více prohloubí, na plátně se vytvoří katastrofické scénáře, píšeme si vlastní fiktivní závěti a smutná melodie všechny tyto pseudoskutečnosti zadarmo podpoří.
Prohlížíme si stovky až tisíce let staré relikty, památky, procházíme zámeckými prostory, horskými roubenkami a vytváříme si vlastní obraz historie. Při hodinách fyziky většina z nás poslouchala, že si máme představovat hustotu kapaliny, lom světla, mechanické vlněné a při výkladu látky o vesmíru jsme fantazii pociťovali patrně nejvíce.
„Fantazie bude vždy obohacovat všední život, plnit ty nejvytouženější sny, povznášet a kouzlit.“
Ať už chceme, nebo ne, žijeme ve 21. století, takže naše fantazie je čím dál více deformována obrázky, videi a jinými demonstracemi. A proto jsou stále jedny z nejúčinnějších nástrojů k probuzení fantazie kniha bez obrázků a čisté audio.
Fantazie není běžně využívána pouze na automatické bázi, ale i vědomě některými psychology a terapeuty při sezení s klienty v podobě tzv. aktivní imaginace. Jedná se o práci s představami. Díky imaginaci se můžeme snadněji propojit s nevědomím, ve kterém jsou uschovávány naše vytěsněné emoce. Odborníci popisují, že se skrze představivost dokážeme napojit na naši duši, zklidnit se a naučit se naslouchat sami sobě.
Další funkci fantazie zmiňuje jedna z teorií amerického neurovědce Antonia Damasia, a to imaginace při rozhodování. Při rozhodování nám bleskově proletí hlavou „co bude dál“ a představujeme si různé alternativy. Tyto představy na nás nějak působí, vyvolávají určité pocity, emoce. Následně vyhodnotíme, která představa na nás zapůsobila nejlépe, tj. vyvolala nejpříjemnější pocity, emoce, a pro tu se pak rozhodneme.
Tak jako lidé, má i fantazie svoje špatné vlastnosti a temná zákoutí. Někdy může být fantazie těžko snesitelnější než samotný přehršel otupující racionality. Tvoříme si v hlavě falešné obrazy, situace si mnohdy vykreslujeme horší, než jsou, nebo by mohly být. Upneme se na naše představy tak, že jsme zklamaní a mrzutí, když se nám neplní. Honí nás za tím nejvyšším vrcholem. Je neúnavná, nekompromisní a nevyzpytatelná.
Fantazie dá někdy sakra zabrat, ale i přes to za to stojí. A ty největší snílky a idealisty nikdy neopustí, zůstane loajální. Bude vždy obohacovat všední život, plnit ty nejvytouženější sny, povznášet a kouzlit.
Milena Jesenská v eseji Radosti do deseti korun zformulovala myšlenku – „Jak je možné člověka ochudit, když mu přece nelze sebrat jeho touhy a snění? Založte ruce pod hlavou a zadívejte se na svět.“ Na ten váš, alternativní. A abychom zůstali i těmi racionálními – i kdyby se půlka nebo tři čtvrtě fantazijních představ nevyplnila – tak co má být – fantazie nás drží při životě a dělá nám život mnohdy jednodušší a krásnější. Vždyť si chce jen hrát.
