Jako každý všední den, přichází čtyřicetiletá Nina z práce do svého malého pražského bytu u Vinohradské vodárny. Není ji úplně jasné, jestli je víc z práce za pokladní přepážkou znuděná nebo unavená. “Konečně se můžeš v klidu najíst. Dej si něco dobrého. Sytého. Dej si toho hodně, ať máme pocit dostatku. Potřebujeme to.” Odehrává se v jejím nevědomí.
Můžeme zajíst smutek?
Přejídání nebo také v opačném případě odpírání jídla, bývá nevědomým nástrojem pro zahánění duševních trápení a úzkostí. Právě jídlo celkem běžně používáme jako prostředek pro lepší zvládání našich emocí. I proto bývá obezita spojována s civilizačními chorobami dnešní doby. V dnešní konzumní společnosti, spolu s vysokými nároky na výkon jednotlivce, je velmi snadné nechat se unést vším, co se děje kolem nás a odvrátit tak pohled z našeho vnitřní světa.
Společnost je rychlá, procesy přidávají na tempu. Rychlost, tempo a výsledky spolehlivě fungují v ekonomickém a pracovním světě, ale v našem vnitřním duševním už nikoliv. Spíše ho ničí. Naše vnitřní prostředí a myšlení se odehrává v jiných okolnostech toho, co by naše duše označila za příznivé. Především život ve velkoměstě, střídavé a kolísavé tempo našich životů, příliš nerespektuje. Často se však po nastartování našich kariérních a osobních ambic napojujeme na rychlostní silnici a jedeme stejnou rychlostí jako auta kolem nás.
Odpojení od sebe
Na co ve shonu často zapomínáme je volba, ve které můžeme svobodně jezdit tam, kde se cítíme bezpečně, tehdy, kdy se na to cítíme, rychlostí, ve které se stihneme navíc pokochat okolní přírodou a budeme-li chtít zastavit na nějakém pěkném místě, jednoduše zaparkujeme. Pokud jezdíme tempem druhých, dříve či později nás dožene stres. Největší lapálie přichází ve chvíli, kdy již příliš dlouho ignorujeme naše vlastní tempo. Naše vlastní komunikační síť s vnitřním prostředím slábne a my se nevědomě odpojujeme, až je časem kontakt natolik slabý, že jednoduše nedokážeme poznat, proč jsme smutní a pláčeme nebo proč máme strach.
U přejídání se děje něco podobného. Pro obézního člověka se jídlo stalo odpovědí na všechny nepříjemné pocity bez rozdílu, protože je není schopen rozeznat.[mepr-show rules=“218208″ unauth=“message“] Ať už je nám smutno, chybí nám láska nebo blízkost, cítíme se odstrčení nebo si připadáme méněcenní, jdeme a naplníme žaludek něčím, co máme zrovna v lednici. Jak na žvýkání a trávení reaguje naše tělo? Uvolní hormony štěstí, a tím nakrátko zaplní fyzicky a dočasně také psychicky ono prázdné místo. Ovšem jen do té doby, než se začne cítit provinile z toho, že se znovu přejedlo tak, až je mu těžko. A v závěsu začne být těžko i duši. Znovu. Právě kvůli neschopnosti rozeznat skutečné potřeby, je kromě úpravy jídelníčku namístě rozklíčovat také počátek vzniku samotného přejídání.
Jídlo jako trest
Kromě přejídání se ve snaze ukojit duševní potřeby dokážeme jídlem také trestat. Když například cítíme silný stud nebo ponížení, můžeme si začít jídlo odpírat, hladovět, abychom potlačili špatné pocity vůči sobě samým. Hladovění se pak v takových případech stává trestem.
Duševní prázdnota s plným žaludkem
Nina bydlí ve svém bytě sama. Nemá v Praze moc přátel a ti, kteří jí občas napíšou nebo zavolají, bydlí v jejím rodném Vyškově. V Praze je pro Ninu spíš draze než blaze, a tak většinu své energie vynaloží na vydělávání peněz. Někdy má strach, že o práci přijde. A tak se snaží hodně. Když přijde domů, nejen že jí nikdo doma nečeká. Nemá ani dostatek energie na to, aby se seznámila s někým novým. Natož s nějakým mužem. Vždyť se stydí a bojí se, že s ní nikdo nebude chtít být.
Asi nejčastější pocit, který se snažíme zajíst, je osamění. Lidé, kteří se cítí osaměle, touží po lidské blízkosti, pochopení a přijetí. Pizza z mrazáku, hranolky z fastfoodu nebo zmrzlina se tak velmi snadno může stát nejbližším ukojitelem a výživou pro nešťastné pocity. Jinými slovy, vztah člověka k jídlu může krátkodobě tlumit emoční prázdnotu. Zároveň obalování těla tukem je jakási metaforická ochrana těla před možnými útoky zvenčí. Člověk, který vnímá negativně svou vlastní sebehodnotu, protože mu například bylo velmi silně ublíženo (například u traumat nebo zneužívání), se může cítit v obézním těle nevědomě bezpečněji a odolněji.
Proč právě jídlo?
Nevědomá zkratka „necítím se dobře, něco mi chybí, tak se najím“, se v našich hlavách vytvořila krátce po našem narození. Především v období našeho života, kdy jedinou reakci, kterou jsme ovládali, byl pláč. Asi první věc, kterou každou maminku napadne, když slyší pláč svého miminka, je „Nemá hlad?“ A tak miminko dostane najíst. Pokud jsme jako děti bývávaly ukojeni jídlem bez ohledu na to, jaká potřeba nám zrovna scházela, naučili jsme se všechny naše projevy nespokojenosti řešit plným žaludkem.
K uklidnění dětí jídlem přistupují častěji například zaneprázdněné maminky, které nemají z jakéhokoliv důvodu čas se zabývat příčinou dětského smutku nebo úzkosti, ale také rodiče dětí, kteří sami nedokážou identifikovat své vlastní nepohodlí a potřeby. V žádném případě však neplatí jasná rovnice mezi dítětem uklidňovaným jídlem a obézním člověkem. Často si právě obézní lidé jsou vědomi svých traumat nebo tuší, že se jejich vztah k jídlu odehrává ve stejném duchu už od dětství. Pokud rozumíte tomu, že se necítíte dobře ve svém těle, znamená to, že není dobře ani vaší duši. Spojitost duše a těla je neodmyslitelná. Proto jednou z nejúčinnějších pomocí je odhodlat se kromě k dietě také do návštěv pravidelných terapií, kde si poškozený vztah k rodičům a následně k sobě samým, můžeme vyřešit.
Negativní náhled na sebe samé může být způsobeno traumatem z dětství, psychickým nebo fyzickým zneužíváním, či traumatem z dob dospívání. Zpracováním podobných bolestných zážitků může člověku pomoci si uvědomit, že ta nenávist k sobě samému je důsledkem právě emocionálního týrání, a nikoliv chybou v něm samotném. Právě zotavením se z traumat z minulosti současně obnovujeme smysl pro zdravé vnímání nás samotných, a tím se mění i způsob, jak k sobě přistupujeme, a to nejen ve vztahu k jídlu.
Odpojení od reality
Kromě uvolňovaných endorfinů se při jedení v našem těle odehrává ještě něco dalšího. V momentě, kdy spadneme do fáze nezdravého a nepřiměřeného jezení, dostáváme se do mírného, tzv. disociačního stavu. O co se jedná? Disociace je psychologický termín, který pojmenovává obranný mechanismus naší mysli, jenž nás nevědomě odtrhává od reality, okolního dění a pomáhá nám tak utéct od emočních úzkostí a duševní bolesti. Na stejném principu, ovšem s mnohem silnějším efektem, funguje také užívání alkoholu, drog a dalších omamných látek. Není tak překvapením, když si k té hromadě jídla dáme navíc pár skleniček vína.
Proč jídlo není úlevou
Ve skutečnosti je jídlo velmi slabou náhradou duševní podpory. Jen dočasně se díky jídlu cítíme lépe (hormony štěstí, disociační stav). Naše vnitřní prožívání ve vztahu k jídlu je krátkodobým a pomíjivým zastoupením dlouhodobé a skutečné pomoci. Po přejedení se cítíme plní fyzicky, ovšem naše duše zůstává stále prázdná. Pocity viny a výčitky, které po přejedení často následují, zapříčiní opakování a z přejídání se tak stává uzavřený kruh, který vede až k psychické závislosti. Dobrou zprávou je, že z tohoto začarovaného kruhu můžeme vystoupit.
Jak prolomit cyklus přejídání?
- Oslovte své blízké
Vzpomeňte si na své přátelé a blízké ve svém okolí, kteří jsou ochotni vás vyslechnout a mohou vám být při změně oporou. Odvaha mluvit o svém strachu a bolesti je prvním krokem k duševní pomoci.
Pokud člověk, kterému se svěřujeme naslouchá a je vůči nám empatický, významně nám pomáhá k úlevě od psychické zátěže. Frustrace se velmi dobře odbourává právě ve chvíli, kdy se s nimi svěříme blízké osobě, která projeví pochopení a podporu, namísto odmítnutí nebo co hůř, zesměšňování. Lidová moudrost říká, že sdílená bolest se stává poloviční.
Uveďme si příklad do kontextu. Nina přichází z práce domů. Trápí se, protože jí její šéf slovně ponížil před kolegy. Svěří se příteli Erikovi, který ovšem reaguje následovně:
“Prosím tě, zase si stěžuješ na šéfa. Už několikrát jsem ti říkal, aby sis našla jinou práci, pokud se ti nelíbí tahle.”
Nina se cítí ještě hůř. Jediná věc, která se zdá v tu chvíli přívětivá, je jablečný koláč v lednici. Začne jej jíst a zastaví se až tehdy, když je talíř prázdný. Poté se opět cítí mizerně.
- Svěřte se odborníkovi
Pokud člověk postrádá někoho takového nebo se jednoduše necítí v pohodě, svěřit se se svým trápením někomu ze svého okolí, je na místě zvážit návštěvu psychoterapeuta. Tedy někoho, kdo vynechává hodnocení, naslouchá s otevřenou myslí a srdcem a je schopný společně s klientem identifikovat trápení a pomoci mu na cestě ke zdravému přístupu k sobě samému a následně k druhým lidem.
- Objevte sílu přírody
Kdy jste naposledy nad ničím nepřemýšleli? Že to není možné? Je to možné. A v přírodě obzvlášť dobře. Čím častěji do přírody chodíte, tím lépe se vám to bude dařit. Pokud se naučíte uvolnit mysl, zmírníte tím i napětí, které ve své hlavě nosíte. Kromě toho výzkumy opakovaně prokázaly přínosný efekt na redukci úzkostí, a to i díky produkci endorfinů (hormony štěstí), které se při kvalitním pobytu v přírodě do těla uvolňují.
Pouhé uvědomění si toho, jaký význam má vztah člověka k jídlu, nám může pomoci se z cyklu vymanit. Když se totiž přistihneme při tendenci uniknout do disociačního stavu, tedy odtržení od duševní prázdnoty, je snazší se od jídla oprostit a vědomě si říct: “Ne, nemám hlad, chci jen zajíst pocit prázdnoty.” V takových chvílích se pokuste obrátit oči ze sýru v ledničce do vašeho nitra a zeptejte se sami sebe: “Co je vlastně to, po čem toužím? Co chci skutečně doplnit?”
Také jste možná slyšeli, že zhubnout musíme nejprve v hlavě. Možná vám už svitlo, jaký vztah k jídlu máte vy sami. Ovšem k prolomení vzorce potřebujeme kromě přátel a rodiny také vědomý přístup a chuť učit se sebelásce, abychom se z cyklu přejídání vymanili.
Dnes více než kdy jindy lze s duševním trápením bojovat, ať už přes knihy nebo terapie, může kdokoliv dojít ke zdravému vnímání sebe, druhých a pomoci si tak ke spokojenějšímu životu, kde jsme sami sobě chápajícím přítelem v jakékoliv nesnázi.
Pokud byl tenhle článek taky o vás, dovolte mi vám popřát úspěch na Vaší cestě ke změně. A pamatujte, že malé krůčky fungují vždy lépe, než ty obří.
[/mepr-show]
