Přejídání: Jak se snažíme zajíst samotu

Jako každý všední den, přichází čtyřicetiletá Nina z práce do svého malého pražského bytu u Vinohradské vodárny. Není ji úplně jasné, jestli je víc z práce za pokladní přepážkou znuděná nebo unavená.  “Konečně se můžeš v klidu najíst. Dej si něco dobrého. Sytého. Dej si toho hodně, ať máme pocit dostatku. Potřebujeme to.” Odehrává se v jejím nevědomí.

Můžeme zajíst smutek?

Přejídání nebo také v opačném případě odpírání jídla, bývá nevědomým nástrojem pro zahánění duševních trápení a úzkostí. Právě jídlo celkem běžně používáme jako prostředek pro lepší zvládání našich emocí. I proto bývá obezita spojována s civilizačními chorobami dnešní doby. V dnešní konzumní společnosti, spolu s vysokými nároky na výkon jednotlivce, je velmi snadné nechat se unést vším, co se děje kolem nás a odvrátit tak pohled z našeho vnitřní světa.

Společnost je rychlá, procesy přidávají na tempu. Rychlost, tempo a výsledky spolehlivě fungují v ekonomickém a pracovním světě, ale v našem vnitřním duševním už nikoliv. Spíše ho ničí. Naše vnitřní prostředí a myšlení se odehrává v jiných okolnostech toho, co by naše duše označila za příznivé. Především život ve velkoměstě, střídavé a kolísavé tempo našich životů, příliš nerespektuje. Často se však po nastartování našich kariérních a osobních ambic napojujeme na rychlostní silnici a jedeme stejnou rychlostí jako auta kolem nás. 

Odpojení od sebe

Na co ve shonu často zapomínáme je volba, ve které můžeme svobodně jezdit tam, kde se cítíme bezpečně, tehdy, kdy se na to cítíme, rychlostí, ve které se stihneme navíc pokochat okolní přírodou a budeme-li chtít zastavit na nějakém pěkném místě, jednoduše zaparkujeme. Pokud jezdíme tempem druhých, dříve či později nás dožene stres. Největší lapálie přichází ve chvíli, kdy již příliš dlouho ignorujeme naše vlastní tempo. Naše vlastní komunikační síť s vnitřním prostředím slábne a my se nevědomě odpojujeme, až je časem kontakt natolik slabý, že jednoduše nedokážeme poznat, proč jsme smutní a pláčeme nebo proč máme strach.

U přejídání se děje něco podobného. Pro obézního člověka se jídlo stalo odpovědí na všechny nepříjemné pocity bez rozdílu, protože je není schopen rozeznat.