Při chybných krocích v našich životech má většina z nás tendenci obviňovat se a klít: „Ty jsi takovej blbec!“ (říkáte si hůř, ale my jsme slušný magazín). Ale právě u těchto soudů by to „chybné“ pro nás mělo skončit. Protože jsme pochopili, že to nebyl dobrý tah.
Jako ve filmu
Na filmech a seriálech je skvělé, že pokud ztratíte plnou pozornost nebo se vám snímek nelíbí, můžete si jej přetočit nebo vypnout a pustit si jiný. Život takhle nefunguje. Tím, že si budete do konce života něco vyčítat, ničeho nedosáhnete. Naopak – získáte tím větší pravděpodobnost, že to poděláte znova.
Litujeme, selháváme
Jak už se, díky rostoucímu fenoménu osobního rozvoje a filozofickým citátům, kolektivně ví – jsou na světe věci, které ovlivnit můžeme, a pak jsou tu ty druhé, které bychom se měli naučit přijímat. A je to tak. Myšlenka na obrovskou kupu věcí v našem životě, které se dějí bez našeho vlastního přičinění, nás může naplnit pocitem nejistoty a bezmoci. Bát se přitom nemusíte, jednak taky proto, že s tím stejně nic nezmůžete.
Mám to pod kontrolou
V mém okolí znám nemálo lidí, kteří mají silnou tendenci kolem sebe ovládat co nejvíce věcí, aby si udrželi ten nepravdivý pocit, že mají všechno pod kontrolou. Přiznám se, že ne jinak jsem v minulosti k životu přistupovala já sama. Takoví lidé tíhnou k perfekcionismu a pokud jsou postaveny před změnu, snaží se na ní maximálně připravit, nebo kvůli velkému strachu z nestability se k ní nakonec neodhodlají. Vše musí mít dokonalé, bez chybičky, spořádané a bez velkých vln. Pokud to tak trochu máte taky, možná vás už napadlo, že tudy cesta nevede. Ve skutečnosti totiž směřujete právě tam, odkud se snažíte utéct – do hlubší a hlubší nejistoty. Snahou o kontrolu pocit jistoty nezískáte, protože žádná neexistuje. Život je jaký je. Dynamický, mocný a nepředvídatelný v podstatě v každém svém momentu.
„Bože, dej mi klid, abych přijímal věci, které změnit nemohu, odvahu, abych měnil věci, které měnit mohu, a moudrost, abych je uměl od sebe odlišit.“ (Reinhold Niebuhr, teolog)
Naučná síla omylu
Naše omyly pro nás sbírají zkušenosti, a tím nabýváme na moudrosti. Možná proto si čas od času vzpomenete na svou moudrou babičku, a řeknete si: „Babi měla pravdu.“ nebo: „Babi by takovou hloupost nikdy neudělala.“ Jasně, že ne. Ale dost možná, kdyby byla stejně nezkušená, chybovala by také. Tedy vaše babička chybovala určitě. A proto ví, že dobrá rada je nad zlato. A právě ty nám naši rodiče, prarodiče a příbuzní, chtějí předat.
Někdy to prostě nevyjde. Nikdo vám návod na život nedal, i když se někteří tváří, že ho mají, aneb „kupte si motivační knížku, která vás konečně učiní šťastným“. Výchova od rodičů a rady od vašich babiček jsou pro vás jako přečtené učebnice. Je to teorie, a mnohdy velmi strohá. Praxe je mnohem složitější a hlavně – u každého jiná. Všichni se učíme, úspěšně zdoláváme a neúspěšně padáme. Nemusíte se vinit za vaše nepodařená rozhodnutí, protože pokud vás poučí, pro tentokrát jste vyhráli.
Pustit se bez padáku
Naše tendence činit věci tak, jak si myslíme, že bychom měli, nebo jak je chceme dělat, je skvělá věc. Umění rozhodnout se nebo změnit jakoukoliv situaci, na kterou jsme zvyklí, je přesně ten způsob, jakým můžeme udávat směr našemu životu. To, co nám to může ztížit, je přílišné lpění na našich očekáváních, které vyhlížíme, jakmile se dáme znovu do pohybu. Kromě našich rozhodnutí jsou tu totiž všechny ostatní děje kolem nás, které zasahují do našich vlastních. A s tím bychom se měli v poklidu a s porozuměním k životu smířit a učit se je přijímat. V opačném případě nám přinesou nepokojné pocity, křivdu, smutek a demotivaci do dalších změn.
Vidět krásu v nepoznaném
Kdybychom věděli, že všechno, co si představíme se stane, život by nebyl takový, jaký je. Neradovali bychom se z úspěchů, žádné dobré zprávy by nás nikdy nepřekvapily a nemohli bychom se těšit z nových objevů v našich životech. Vidět krásu v nepoznaném a těšit se z přemíry možností, které v životě můžeme poznat, je dobrý směr, jak prožít spokojenější život. Méně lpět a více se nechávat unést tím, že se věci dějí i bez našeho vlastního přičinění, může odlehčit tíhu vašich nesplněných očekávání a přinést vám do života větší klid.
To samozřejmě neznamená být zcela nečinný. Váš život vás jako hybatele potřebuje ke spolupráci. Tak se s ním spojte a zkuste jej začít přijímat s vědomím, že vlastně na ten život nejste tak úplně sami.
