Příliš mnoho emocí
Podhoubím všeho bývají emoce. U dospělých dětí je to především emoční trio, které je tvořeno vztekem, smutkem a strachem. Tyto pocity se často jeden ve druhý rádi přelévají, a zároveň jsou jeden pro druhého skvělou živnou půdou, ze které mohou čerpat svou intenzitu a razanci. Pokud s těmito emocemi neumíme pracovat a nedáváme je ven správným způsobem, nahromaděná energie se bude v těle ukládat a může postupně vést až k duševním onemocněním, fyzickým problémům nebo i k psychosomatickým obtížím, což je vlastně taková kombinace. Skrýváním své podstaty navíc ubližujeme především sami sobě – ochuzujeme se o svobodu v podobě autentického vyjadřování a vystupování, kdy se nemusíme schovávat, ale můžeme být naplno a přirozeně tím, kým jsme. Tím trpí naše rozhodování, vztahy s druhými i naše sebeúcta.
Nutnost utéct nebo se bránit
Ego-obrannými mechanismy se zabýval už rakouský psycholog a zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, následně se jim věnovala i jeho dcera Anna. Většinou se tyto reakce aktivují, když naše jinak standardní strategie pro vyrovnání stresu nebo krizového období selžou. Bývají také signálem, že došlo k výraznému překročení a narušení našich hranic, že se děje něco, co přesáhlo únosnou míru, se kterou bychom se za jiných podmínek zvládli vyrovnat. Fungují převážně automaticky, tedy na nevědomé úrovni. Přesto je však skrze vědomou práci možné je pojmenovávat a postupně i nahrazovat. K čemu jsou vlastně dobré? Jak již z názvu plyne, mají nás ochránit před totální destrukcí. Slouží k zachování naší integrity, snižují napětí, úzkost a strach ve vyhrocených situacích, které jsou nám krajně nepříjemné a dopomáhají ke stabilizaci, byť jen dočasné. Tyto reakce máme ve svém repertoáru všichni, záleží však na kontextu a na našich životních zkušenostech, které obrany se aktivují a které nikoli. U dospělých dětí se často přidává ještě fenomén nasazování „masek“, podle kterých potom hrají určité role. Ty jsou však naučené, protože je k tomu donutila nějaká dysfunkční situace. Dospělých dětí se nejvíce týkají role šaška, prostředníka, důvěrníka, hodné holky / hodného chlapce, obětního beránka, terapeuta apod. Zde je nutné dodat, že nejde v žádném případě o záměrnou faleš s cílem klamat, spíše je to princip, jak se pokusit zakrýt smutnou a bolestivou realitu, nebo takovou, se kterou dítě není samo spokojeno, kde se cítí nejisté apod. Je to nutnost k přežití, když nevidí jinou cestu. Nejde tedy o vědomé přání či konkrétní cílenou volbu. Masky si můžeme přestavit jako takový důmyslný systém, který stojí hodně úsilí a tolik potřebné energie, aby ho bylo možné udržet v chodu. Dochází tak k plýtvání sil, kterých se potom dospělým dětem nedostává jinde. Dospělý jedinec má více možností, jak svou situaci řešit a měl by být schopen tyto masky postupně opouštět a fungovat autenticky.
Pomoc nebo spíše bolest?
A jakou mají obranné mechanismy konkrétní podobu? U svých klientů se v psychologické praxi setkávám nejčastěji s uzavřením, popřením a vytěsněním různých pocitů, zážitků či myšlenek, které se jim ale později hodně nehezky vrací. Spousta klientů se také pokouší své vzpomínky upravovat skrze racionalizování, což v praxi znamená, že se snaží tak trochu obhajovat či omlouvat reakce své nebo svých rodičů, které ale rozhodně v pořádku nejsou. Nezřídka se objevuje také kompenzace, tedy snaha nahradit něco, co nám v životě chybí, a to ne vždy zdravým způsobem (skrze látkové či nelátkové závislosti – toxické vztahy, workoholismus, alkohol…). Dále je poměrně typická disociace, tedy odpojení se od sebe/svého těla nebo mysli, či agrese, která může mít jak verbální (slovní) podobu, tak ale i fyzickou. Ta bývá důkazem přetížení negativními zážitky a emocemi, které postupně neuvolňujeme. Dalším mechanismem bývá regrese, kdy se klient vrací svým chováním na předchozí vývojový stupeň. Laicky to okolí většinou popisuje jako že se dospělý člověk chová jako „děcko“. Jde tedy o nepřiměřenost v podobě například příliš intenzivního pláče bez objektivního důvodu. Dále bych mohla zmínit také fixaci, tedy přílišné lpění až ulpívání dospělých dětí na určitých lidech či zvycích, které jim ale již nemusí přinášet hodnotu a prospěch, nebo somatizaci, kdy se potlačené emoce propisují do tělesných obtíží – potíže s trávením, bolesti hlavy a zad, záněty atd. V neposlední řadě je takovým obranným mechanismem i neadekvátní humor, například příliš černý, ironický nebo sarkastický, jehož účelem je zakrýt skutečné pocity dotyčného jedince a celou vážnost situace tak „zlehčit“, což je vlastně další z principů potlačení, a tím je bagatelizace. To však může často zranit lidi kolem nás, kteří ani nemusí pochopit, že jde o legraci. Z toho všeho plyne, že obranné mechanismy mohou fungovat určitou velmi omezenou dobu dobře a záchovně, ale všeho do času. Dříve či později přijde v procesu vývoje člověka čas, kdy mohou spíše ublížit než pomoci – a to jak nám samotným, tak našim blízkým, které máme rádi.
Jak se chránit účinně?
Cílem tedy určitě není obranné mechanismy vůbec nemít nebo se jich nějak násilně zbavovat. Zaprvé by to stejně nejspíš vedlo jen k dalším problémům, a za druhé jsou naší zcela přirozenou výbavou, která nám pomohla přežít těžké časy a nejrůznější krize. Je ale potřeba si uvědomit, kdy jsou nám již těsné a tlačí, nebo kdy dokonce omezují náš další vývoj a paralyzují nás tak v možnosti posunout se dále. To většinou poznáme ze zpětné vazby okolí, v práci nebo v rámci vztahů, či podle neustále se opakujících situací, které nám nějakým způsobem berou životní energii. Setrvávání v již nefunkčních vzorcích myšlení, cítění či chování může prohlubovat dysfunkčnost ve všech oblastech našeho života. Obranné mechanismy by se také neměly stát prostředkem k útěku před realitou a problémy, kterým je nutné postavit se čelem a vypořádat se s nimi tak, jak je to aktuálně v našich silách. Pokud se tak nestane, budou nás pronásledovat i nadále. V rámci terapie si můžeme své neuvědomované reakce uvědomovat, učit se je pojmenovat, protřídit ty, které je potřeba nahradit funkčnějšími a osvojit si nové strategie řešení nepřízně osudu. Vytvoříme si tak novou paletu dovedností a znalostí, které můžeme v případě potřeby pohotově použít. Vše je samozřejmě o tréninku a vědomé snaze. Dále se nabízí práce s emocemi, kdy základem je schopnost sdílet svůj životní příběh a ventilovat potlačené vzpomínky a zážitky, aby mohly skutečně odejít a nezůstávaly v nás. S tím je často spojena obrovská úleva. Otevřením se také dáváme šanci druhým nás lépe poznat a můžeme si do svého života přitahovat konečně ty správné lidi, kteří nás nejen přijmou takové, jací jsme, ale budou nás umět i zdravě podržet, když přijde krize.
