Mezilidské vztahy, ke kterým neodmyslitelně patří důvěra, otevřená komunikace a respekt, bývají zřídkakdy jednoduché. Je zapotřebí se jim věnovat, starat se o ně a rozvíjet je. A to vše samozřejmě stojí nějaký čas, vůli, ochotu, odvahu i energii. Zároveň člověk ve svém životě vztahy bytostně potřebuje – ať už jde o ty přátelské, milenecké, partnerské, pracovní či rodinné. Jak si na milostném poli vedou dospělí, kteří vyrůstali v prostředí alko-rodiny? Jaká přesvědčení o sobě a o druhých si do vztahů nesou a co to pro jejich interakce znamená?

V článku naleznete úryvky příběhů klientů, které jsou publikovány s jejich laskavým svolením a s pozměněnými jmény pro zachování anonymity.

Samota nebo risk?

Člověk je tvor společenský a je tak pro něj přirozené, že nechce být sám. Jednou ze základních lidských potřeb je sounáležitost – tedy touha někam nebo k někomu patřit. Z evolučního pohledu je samota děsivá mimo jiné proto, že představuje ohrožení. Vychází to z předpokladu, že bezpečí nalezne jedinec spíše v komunitě než o samotě. Partner by však nikdy neměl být náhradou chybějícího základu. Neměl by kompenzovat roli rodiče, psychologa nebo záchranáře, ani by neměl představovat náplast pro nevyřešené bolesti z minulosti. Naopak, měl by být rovnocenným parťákem a přítelem, který nás může podpořit a se kterým se můžeme naplno rozvíjet. Dospělí z alkoholických rodin však nemívají příliš šťastný základ pro dlouhodobé a naplňující vztahy se svým okolím. Celý život se potýkají s nízkým sebevědomím, které zahrnuje i uzavření se do sebe a podceňování vlastních názorů, pocitů a schopností. A pokud nevěříme v sebe, je samozřejmě o dost těžší důvěřovat lidem mimo nás. Dospělé děti navíc u rodičů viděli, jak vztah „funguje“ – křik, destruktivní hádky, manipulace, ignorování, podvádění, překrucování reality, lhaní, nadávky na denním pořádku nebo psychické či fyzické násilí. To bývá první model vztahu, který vnímají, pozorují a učí se. V dospělosti potom často dochází k jeho nevědomému kopírování, což nepřináší fungující spokojený vztah, ale spíše zklamání, výčitky, pochyby a potvrzení toho, že je lepší nic jako vztahy nemít. Matěj, 35 let: „Po všech mých vztazích, které byly spíš vyčerpávající a kde jsem se cítil jako v pasti, jsem měl chuť se na ně radši už vykašlat úplně a nemít žádné. Žádný vztah, žádný problém. Zároveň jsem ale neuměl být sám a to mě trápilo…“

Klíčový je vlastní přístup

U svých klientů se v psychologické praxi na základě takovýchto zkušeností setkávám nejčastěji se 3 přístupy ve vztahové rovině: 1) „Nechci už vůbec mít vztahy“ Tento přístup vychází z přesvědčení, že stejně nemá cenu se o něco snažit, protože v dětství s tím byly jen problémy. Každý, komu dospělé dítě věřilo, je zklamal, opustil či jinak zranil. Vztahy se tak staly zátěží a stresem namísto bezpečného útočiště. Jedná se o rezignaci v důsledku toho, že v minulosti byl jakýkoli pokus o projev blízkosti většinou tvrdě potlačen nebo zcela přehlížen. Na takový „luxus“ prostě není s alkoholikem v rodině čas. Zbylo potom jen zklamání a opakovaná bolest.  Dospělé dítě je navíc většinou zvyklé vše zvládnout úplně samo. Druzí tu pro něj buď nebyli, nebo selhali, a tak má problém mít v někoho důvěru a tudíž se na své okolí nedokáže spolehnout –  a to ani, když se okolí hodně snaží. Důvěra je zkrátka jedním ze základních pilířů pro funkční vztahy. 2) „Tak to teda budu sem tam střídat“ Dospělé děti mají často problém se druhému odevzdat a nechtějí se vázat. Mají strach nechat druhé, aby je poznali blíže, protože si ani ony samy nejsou jisté, co by našli. Neznají se a váhají ohledně své hodnoty.  Tyto pocity opět vychází z jejich vlastního pocitu nedostatečnosti, méněcennosti. Proto je pro ně zdánlivě „bezpečnější“ vrhat se z jedné povrchní známosti do druhé. Problém spočívá v tom, že se ochuzují o hlubší prožitky spojené s intimitou a o možnost budovat vztah a vlastní rodinu. 3) Jiný rozměr závislosti s příměsí toxicity Pokud už se do vztahů pustí, jsou to většinou vztahy, kde ani dospělé dítě ani jeho partner nemůže být svobodný a spokojený. Jde o problém s vytyčením hranic svých a s respektováním hranic druhého. Takový vztah je velmi křehký a stačí málo, aby z minuty na minutu zanikl, často i kvůli úplným drobnostem. Někdy se může objevit naopak silná touha se zavděčit a být až extrémně loajální, i když si to druhý vůbec nezaslouží nebo o to ani nestojí. Pro dospělé děti je těžké uvěřit, že by je někdo mohl mít skutečně rád takové, jaké jsou. Do této kategorie také patří jedinci, kteří si jako partnera našli opět alkoholika/závislého – podle modelu rodičů. Závislé prostředí je jim známé: vědí zhruba co přijde, co se bude dít a jak se na to připravit. Bohužel tím však jen dál pokračují v démonické minulosti, kterou samy prožily.  Další formou může být rozvoj spoluzávislosti (kodependece), kdy dospělé dítě zanedbává samo sebe a raději žije život za druhého, přebírá jeho problémy a potřeby, aby utekl těm svým. Tento typ vztahu je typický pro soužití se závislým člověkem a spoluzávislého stojí jeho vlastní život a identitu, která se zcela rozpouští.

Hádky: nepřítel číslo jedna

Ve vztazích je mocným nástrojem také konflikt, který ale zároveň dospělé děti neumějí zvládat, a kterého se vlastně spíše bojí. Zdrojem sporu se může stát cokoli a pokud vygraduje, dospělé dítě většinou uteče nebo zamrzne. Sebere si tašku a jde – ke kamarádce/do parku/do kavárny/knihovny – jenom aby nemuselo nést zodpovědnost a čelit následkům. Takový dospělý se potřebuje naučit trpělivosti a umění hádat se konstruktivně, nikoli destruktivně. Tím se pro něj hádka může stát spíše příležitostí k nápravě a vylepšení vztahu, než hrozbou, že se stane něco příšerného, fatálního. Na místě je opět i práce s emocemi, které jsou potřeba, ale s mírou. Není třeba jim naplno podléhat, spíše je dobré brát je jako ukazatele toho, co potřebujeme změnit. Když utíkáme před vztahy, utíkáme tak vlastně zároveň sami před sebou. Partner nám poskytuje zrcadlo, díky kterému se můžeme dozvědět více o motivech svého jednání. Někdy bývá těžké tu pravdu o sobě přijmout, ale pokud to dokážeme, můžeme pak s novými zjištěními pracovat dál a posouvat se.

Cesta zevnitř ven

Než vstoupíme do vztahů, je dobré nejprve poznat sebe jako komplexní osobnost se svými emocemi, starostmi, touhami, slabinami a sny. Další částí je potom nutnost respektovat své potřeby a pocity a dovolit si je. Postarat se o sebe. To vše přispěje k tomu, že se lépe vykukuje z betonových pancířů a skrýší, do kterých se dospělé děti během let schovaly, aby se ochránily. To však v interpersonálním kontaktu tvoří neprodyšné bariéry, o kterých je dobré vědět a umět s nimi pracovat. Pokud se to podaří, je potom snazší navázat vztah s druhými lidmi, protože jsme otevřenější a autentičtí v tom, co říkáme, děláme i cítíme. Ema, 43 let: „Stále jsem si hledala ty stejné typy partnerů. Celý svůj život jsem se divila, jak je to možný! A pak mi došlo, během terapie, že to bude asi hodně moc o mně samotné…O tom, kým jsem, kým chci být a kým rozhodně ne.“ Pokud se tedy nyní nacházíte v nevyhovujícím vztahu pro vás či pro partnera/partnerku, nebo třeba procházíte krizí, máte pocit, že si přestáváte rozumět, přemýšlíte o ukončení vztahu apod., přijďte si o tom promluvit na párovou terapii. Neutrální prostředí spolu s nezaujatým pohledem na problém často dvojici umožní mluvit na rovinu i o velmi citlivých věcech, které si doma říct nedokážou. Je to jedna z úspěšných cest, kterými se k sobě vzájemně můžete přiblížit, lépe poznat jeden druhého (i sebe) a během tohoto procesu může dojít k vyčištění atmosféry, která ve vztahu panuje. S klienty také často zkoušíme různé techniky, např. nacvičujeme tzv. empatickou komunikaci, jejímž cílem je předcházet zbytečným konfliktům a snažit se porozumět tomu, jak se druhý má a co by od nás potřeboval. Dalším krokem může být stanovení „pravidel“ fungování v páru podle tématu, se kterým dvojice přichází, např. pravidlo STOP, které pomáhá vytvářet odstup a nadhled, když situace eskaluje. Samozřejmě je nutné, aby chtěly na sobě i na vztahu pracovat obě zúčastněné strany, jinak výsledek není efektivní. V rámci terapie však lze pracovat i na zakázce ukončení vztahu, kdy terapeut dvojici procesem provede. Spokojené blízké vztahy jsou pro život každého člověka důležitou součástí jeho bytí. Měli bychom se v nich cítit lépe, než když jsme sami, jinak to není to „pravé“. Často však není snadné je mít, ani nemít. Přeji Vám, ať se vám v nich moc daří prospívat a oboustranně se obohacovat, popřípadě se nebát vybrat si toho vhodného člověka.