Voláme si přes aplikaci Whatsapp. Sedím ve svém pražském bytě, Štěpán volá z Íránského města Isfahan. Zdravíme se. “Jenom se omlouvám, že uslyšíš různý zvuky, protože jsem zrovna venku, ve městě, ale to bohužel moc neovlivním.” upozorňuje mě. Během rozhovoru neslyším téměř nic, jen Štěpánovo poutavé vyprávění o jeho nadmíru dobrodružné a místy nebezpečné cestě ze severu Čech do Nepálu. Občas jsou z povzdálí slyšet místní, kteří jsou zvědaví, s kým si tam dvacetiletý Štěpán Hušek volá a pravděpodobně také přemýšlejí nad jazykem, kterým se mnou mluví.
Minulý rok odmaturoval na gymnáziu F.X. Šaldy v Liberci. Odjel studovat do Drážďan medicínu, ale po dvou měsících se rozhodl studium ukončit. Nebylo to prý pro něj. Stopovat do Nepálu toužil už přes rok. Před několika měsících myšlenku nechal uzrát a po dvou měsících práce v Rakousku, kde si na cestu vydělal, v únoru vyrazil stopem z Liberce do Nepálu.
Kdy si začal se stopem? Jak ses k tomu dostal?
Stopem jsem začal poprvé jezdit ve 14 letech. Sledoval jsem tehdy jednoho českého youtubera, který tak jezdil po Evropě. To mě hrozně bavilo. Ta myšlenka mě nadchla.
Když jsem byl mladší, řekl jsem mámě, že chci zkusit jet stopem. Zakázala mi to, ale po dlouhém přemlouvání souhlasila za podmínky, že pojede se mnou. Myslím, že mi tou dobou mohlo být 14 nebo 15 let. Tenkrát jsme spolu stopovali do Amsterdamu.
Od té doby jsem stopování posouval stále dál. Začal jsem s kamarádem, potom jsem stopoval sám a loni v létě jsme odstopovali okruh po Evropě do Rumunska, na Černou horu. Dohromady to bylo nějakých 4000 km, a tak jsem hledal vzdálenost, jak to jako ještě přebít. Také proto jsem si vybral Nepál, zemi, kde jsem ještě nebyl.
Poprvé si stopoval sám v kolika letech?
Když jsem poprvé stopoval sám, tak to bylo jen po Česku a bylo mi 16 let.
Baví tě cestovat samotného nebo je lepší mít parťáka?
Rozhodně je rozdíl cestovat sám nebo s parťákem, ale ani jedna možnost není špatná. Baví mě oboje. Když cestuji sám, tak prožívám vše o dost intenzivněji. Zároveň jsem o dost opatrnější, víc přemýšlím nad tím, co dělám, abych se vyvaroval průšvihu. Samota mě ale vůbec netrápí, fajn lidi na cestě poznávám každý den. Cestovat s kamarádem je samozřejmě taky super, člověk tam má jednak větší pocit jistoty a zároveň sdílet s někým veškeré zážitky z cest je radost. Je ale důležité být na stejné vlně. Stopování s sebou přináší kromě velkého dobrodružství také určité nepohodlí, a to nemusí být pro každého.
Co si myslíš, že je na tom jako nejtěžší? Ta nejistota a diskomfort?
Těžko říct, pro někoho by ta nejistota nepříjemná být mohla. Člověk nikdy neví, kde přesně skončí, kde bude spát a nebo komu sedá do auta. Pro mě je ale právě tohle jedním z důvodů, proč jsem si tenhle způsob cestování oblíbil. Nutí mě to být myšlenkami na místě a cestu tak opravdu prožít. Ten diskomfort vlastně také vyhledávám, člověk si pak váží víc, když je dobře.
Jaké jsou nejčastější výzvy, kterým na cestách čelíš?
Největší výzvou je si cestu užít, ale nezapomínat na potenciální nebezpečí. Důležité je se naučit odhadovat situace. Drtivá většina řidičů, se kterými jsem kdy jel, chtějí opravdu jen pomoci. Můžou ale samozřejmě nastat i nepříjemné situace. Když se mi něco nezdá, poděkuji, omluvím se a do auta prostě nenasednu.
Jednou jsem měl domluvené ubytování u jednoho kluka přes aplikaci Couchsurfing. Měl vesměs dobré recenze. Nejdřív jsme spolu měli docela příjemnou konverzaci, ale později ji začal stáčet do jiných témat. Bylo jasné, kam to směřuje, a tak jsem se rozloučil a odešel. Bylo to pro mě ponaučení, že opravdu záleží na počtu pozitivních referencí, ale pokud je tam jedna jediná, která se mi nezdá, je to pro mě červený vykřičník.
A ani tohle tě neodrazuje?
Nosím v sobě takový pocit jistoty, že se o sebe dokážu postarat i v těhlech extrémních situacích. Bez toho bych se na cestách neobešel.
Nosíš s sebou třeba pepřový sprej? Nebo nůž pro případ, že by ses musel bránit?
Měl jsem s sebou pepřák, ale v některých zemích není legální, takže už ho nemám. Nůž s sebou sice mám, ale používám ho hlavně na krájení jídla. Pro větší pocit bezpečí jsem si pořídil plastový boxer na prst, který zatím posloužil jen jako fajn otvírák a věřím, že to tak i zůstane.
Kde to bylo nebo bude nejnebezpečnější? Na jaké úseku si budeš dávat největší pozor?
Je jeden úsek, ke kterému mám největší respekt, a to je Bálúčistán. Jedná se o pohraničí mezi Íránem a Pákistánem. Je to taky místo, kde byly v roce 2013 uneseny 2 české holky a nechali si je tam na 2 roky (V březnu 2013 došlo k únosu dvou českých dívek – Antonie Chrástecké a Hany Rumpálové – v pákistánské provincii Balúčistán přibližně 100 až 120 kilometrů od hranic s Íránem. Pachatelé Češky unesli z mikrobusu, v němž jely v doprovodu místního policisty. pozn. redakce). Pořád se tam dějí různé věci, a je to tam jak utržené ze řetězu. Panuje tam v podstatě bezpráví. Zatím je to nejisté, ale nedávno jsem se dostal do takové situace, která mě možná donutí Bálúčistán vynechat.
A co se tedy stalo, co tě pravděpodobně odkloní z plánované trasy?
No, byl jsem několik dní v íránském vězení.
To byl největší strach mých rodičů, že mě něco takového potká.
V Jerevanu jsem se potkal s klukem, který je shodou okolností z mého studijního města, z Drážďan. Měli jsme stejnou cestu. Domluvili jsme se, že společně dorazíme do Íránu. Hned jak jsme překročili arménsko-íránskou hranici, nás zastavil policista, aby zkontroloval naše pasy.
Nebyl oblečen jako policista a neměl policejní auto, což nám přišlo podezřelé. Žádali jsme ho o identifikaci, což neudělal. Stále dokola chtěl naše cestovní pasy a po nějaké době nám ukázal nějakou kartičku. Poté jsme mu dovolili si doklady vyfotit. Kvůli podezření jsme si vyfotili jeho SPZ. Nejspíš to uviděl a začal prohledávat i naše telefony, kde našel fotky jeho auta.
Poté zavolal posily a po třech hodinách přijela další tři policejní auta. Byli jsme odvedeni do vězení na dva dny a poté nám bylo řečeno, abychom si našli hotel. Tam jsme byli další čtyři dny. Naše věci jsme ale zpět nedostali, takže jsme se nemohli kontaktovat s rodinou. Naši o mé situaci nevěděli několik dní. Proto začali řešit situaci s íránskou ambasádou, což vytvořilo větší pozornost, než jsem čekal. Jsem jim všem vděčný za podporu a starost, kterou projevili a hrozně moc mě mrzí, že si kvůli mně museli projít tím, čím si prošli. Museli mít hrozný strach.
Jak ses na tuhle cestu připravoval?
Balil jsem den před odjezdem a jinak jsem žádné významné přípravy nepodnikl. Víza jsem zařizoval po cestě v jiných státech, protože se dají zařídit rychleji než v Česku. V Jerevanu jsem získal íránské vízum prakticky během jednoho dne.
Zpátky se vracíš letecky?
Ano, v půlce května mám koupenou letenku z Indie zpět do Česka. Zhruba týden potom mě čekají přijímací zkoušky na univerzitu.
A na ty se taky nepřipravuješ?
Připravuji se na cestách. Třeba když náklaďák jede pomalu a nebo po nocích ve stanu. Modelové otázky mi ve vazbě nechali, takže jsem něco málo prošel i tam.
Jak se na tvou cestu dívá tvoje rodina a blízcí?
Ten strach rodičů je tam velký a naprosto to chápu. Ale tahle cesta je pro mě nesmírně důležitá.
Před cestou mi několikrát položili otázku, jestli si jsem vědom, co všechno se může přihodit a jestli mi to i tak za to stojí. Moje odpověď byla stále “ano”. Postupem času pochopili, že je pro mě tahle cesta o dost důležitější než si mysleli.
Slíbil jsem, že nebudu zbytečně riskovat a pokud se něco podělá, otočím to a vrátím se nebo změním plán na bezpečnější cestu. Zároveň jsem s nimi v kontaktu každý den.
Jsem nesmírně vděčný, že mám rodinu, která mou cestu nejen respektuje, ale dokonce i podporuje.
A Nepál jsi vybral tedy kvůli vzdálenosti nebo má tahle destinace pro tebe i jiný význam?
Nepál je taková hezká spirituální země, kam lidé jezdí hledat odpovědi na různé otázky. A i přesto, že bych pár otázek měl, tak je pro mou cestu Nepál cílem spíše orientačním. Zároveň jsem velkým milovníkem hor a na Himaláje se moc těším. Kvůli přijímačkám se na konci své cesty bohužel moc nezdržím. Jsem si ale jistý, že v budoucnu se tam znovu vrátím.
Povíš mi na závěr nějaký pozitivní highlight tvojí cesty? Dá se to vůbec říct nebo je to pro tebe každý den na cestách?
Velký pozitivní milník bylo určitě propuštění z vězení (směje se). Ale v podstatě jsi na to odpověděla sama. Každý den je tady highlight. Nezažil jsem jediný nudný den.
Nejraději mám ty rána na cestě. Třeba svítání na opuštěném mrakodrapu nebo u moře a ranní koupání. To jsou ty momenty, kdy se probouzím na různých místech a právě tehdy cítím tu největší vděčnost z celé té cesty.
