Máš účet a chceš se přihlásit?

Úhel pohledu: Vidíme přírodu v jasném světle? 

Největší entita na světě, která v sobě ukrývá sílu

Je zodpovědná nejen za fyzický život na Zemi. Všechna zvířata, všechny rostliny a skály na světě. Veškeré rysy, síly a procesy, které se dějí nebo končí nezávisle na lidských touhách, na rozdíl od umělosti, záměru a kultury. Překlad přírody na světový systém, esenci, příčinu, Boha. Zásobárna zdrojů potřebných pro lidskou existenci.

Volné asociace? Nikoliv. Stačí stisknout jedno tlačítko, pomocí kterého se rozsvítí obrazovky našich mobilů, tabletů, notebooků a rázem můžeme proniknout do encyklopedií a slovníků. Součástí některých definic jsou lidé, zatímco jiné je výslovně vylučují. Jiné odkazují na předměty a jiné na abstraktní jevy. Zdá se, že specializované encyklopedie se stále pečlivěji vyhýbají konkrétní definici přírody. Možná právě proto, že si každý může představit významů hned několik.

Totéž lze pozorovat u filosofů – příroda nepatří mezi hlavní pojmy filosofie. Příroda sama o sobě byla vždy příliš abstraktní a příliš masivní na to, aby se mohla stát předmětem přímého lidského působení. Toto poznání se přelilo i do současnosti – příroda jako mentální konstrukt a teoretický koncept vědců versus konkrétní pojem.

Dobrá, marnou snahu o jasnou definici přírody si můžeme odškrtnout, ale co takový spor jejího významu. Jeden známý mi řekl, že příroda znamená pro všechny ve výsledku to samé. Všichni přece chodíme do přírody za účelem estetickým, sportovním, nebo se nechat poponést vánkem a utřídit si myšlenky. Další člověk, tentokrát (ne)známý z fakultního prostředí tvrdí, že příroda neexistuje – lidé si z ní udělali atrakci. Příroda existovala naposled v devadesátkách – konec (ne)diskuze. A když do těchto různorodých názorů a vnímání zapojíme již zmíněnou filozofii, vědu a náboženství, tak už si nemyslíme radši vůbec nic a příroda je pro nás jedna velká neznámá – a možná, že nejsme daleko od pravdy. Možná bychom si mohli také uvědomit, že vědecké poznávání přírody je a zůstane neúplné. 

Dosavadní zjištění naznačují, že kontakt, emoce, soucit, krása a samotný význam jsou způsoby, jak zlepšit spojení s přírodou.

Trefu do černého představují mnozí umělci, kteří vidí v přírodě příbuznost, jasnost, komunikaci a barvy. Básníci by mohli povídat hodiny a i přesto by bylo naturální téma nevyčerpatelné. Ale takový Einstein v tom měl jasno: „Podívejte se hluboko do přírody a pak všechno lépe pochopíte.“ A ani hudební skladatel L. Wolfe Gilbert nezaostává. „Ti, kteří nacházejí krásu v celé přírodě, se ocitnou v jednotě s tajemstvím života samotného.“ 

Na této planetě nyní žije více než 7 miliard lidí, kteří pijí její vodu, jedí její rostliny a zvířata a těží suroviny, aby mohli vyrábět a pohánět naše nástroje. Tyto každodenní činnosti se mohou z pohledu každého jednotlivce zdát triviální, ale dohromady slibují, že zanechají na Zemi trvalé otisky, tak začíná článek Nature Has Lost Its Meaning uvedený v časopise The Atlantic z roku 2015.

Právní vědec a kulturní komentátor Jedediah S. Purdy v něm uvedl: „Možná se potřebujeme stát jinými lidmi ve vztahu k přírodnímu světu. A možná to není tak divoce utopická myšlenka: stát se jinými lidmi je něco, co lidé dělají, když se potýkají s hlubokými problémy.“ 

V posledních letech si příroda volá na svou ochranu aktivistické skupiny a jednotlivce, kteří se snaží bojovat o její záchranu. Záchrana přírody a zlepšení stavu ekologických procesů se stalo součástí propagace mnohých politických programů. Není se čemu divit, stačí se podívat do Indie nebo na nejsevernější místo planety Země. Tento fakt ukazuje, že příroda není nahraditelná. Trend ochrany přírody ale není jediný. U některých rodin se dostaly do obliby přírodní a lesní mateřské školy. Myšlenka vznikla ve Skandinávii a doputovala úspěšně i k nám. Lesní školka má děti především naučit porozumět přírodě, vytvořit si k ní respekt a rozvíjet mimo jiné pohybové dovednosti dítěte, jeho motivaci a sebevědomí.

Závěr si žádá odlehčení. Každý z nás si instinktivně vytváří osobní vztah k přírodě. Někdo již od útlého věku a jiný si k ní vybuduje vztah v průběhu života. S přírodou se setkáváme dennodenně – ať už ve formě odpočinku a harmonie, nebo ve formě obav. Někdy si jí všímáme více, někdy méně, ale ona nás registruje nepřetržitě. Provází nás od samého začátku a to až do samého konce, kde se s ní znovu plně setkáme.

Zajímá tě nae? Odebírej náš feed a objev toho více