Máte toho poslední dobou hodně? Potřebujete trochu klidu? Jste zahlceni povinnostmi a všemožnými vnitřními nebo vnějšími tlaky? Pak si jej dopřejte. Odpočinek je důležitý pro regeneraci zatíženého organismu a nejvíc prospěšný je pro náš mozek, a tím pádem i pro stabilní psychickou pohodu. Jen co si odpočinete však pravděpodobně přijde další, větší či menší starost, kterou bude zapotřebí vyřešit, abyste znovu získali trochu toho klidu, pro který to vlastně celé děláte.
Homeostáza života
Váš život je ve své podstatě konstantní homeostáza, ve které vyvažujete své vnitřní prostředí, které je proměňováno všemi možnými vlivy. Je to snaha o harmonii, snaha o klid. Potřebujete napsat bakalářku, zpracovat prezentaci do práce, rozejít se s partnerem nebo se smířit se smrtí blízkého člověka. Prostě řečeno je ve vašem životě výkyv, který cítíte, že potřebujete narovnat do stabilní roviny. Každý den tak svádíte boj mezi protiklady, které se snažíte vyvažovat v jakýs takýs balanc.
Vše je v pohybu
Po jakémkoliv zážitku, který vyžaduje vaší akci se však nikdy nevrátíte do stejného bodu, kde jste byli předtím. Vždy se pomyslně posouváte trochu někam jinam. Nemusí to být nutně vždy dopředu, ve smyslu, že vás to posílilo, ani opačně nemusíte klesnout. Většinou se jen jednoduše vychýlíte jiným směrem a pokračujete dál.
Život a naše schopnosti věci okolo nás ovlivňovat nás zcela přirozeně vedou k akci. Nejsme medúzy, které plavou oceánem tam, kam je proud zrovna zanese. My musíme jednat. Každý den čelíme drobným i velkým výzvám, nepohodlí nebo naopak i radostem, se kterými se učíme žít a splýváme s nimi, pro nalezení nového bodu nula, ze kterého můžeme jednat dál a žít naše životy alespoň na chvíli znovu vyváženěji.
Pláčem uklidníš úzkost
Tělo nás biologicky automatizuje právě na proces vyvažování a mírnění. Při stresu se aktivují metabolické děje, které nám s tím mají pomoci. Vezměte si třeba pláč. Takové slzy produkujeme proto, abychom se uklidnili. Fungují jako regulátor stresu, nejen proto, že se při pláči uvolňuje hormon štěstí, endorfin, který pomáhá odbourávat z těla jedovaté toxiny. To znamená, že pokud se vám chce plakat, neměli byste slzy zadržovat. Pokud to je jen trochu možné, vyplakejte se. Vaše tělo dobře ví, proč chce plakat.
Protože všechno kolem nás se neustále proměňuje na základě velkého množství událostí v jediném momentu, není možné zůstat na místě. Pokud byste chtěli dění venku uniknout, museli byste se ukrýt v protiatomovém bunkru se zásobami do konce života. Tam byste nejspíš jen čekali na svou smrt a přec byste neunikli bojům a otázkám, které dennodenně svádíte. Právě vaše vnitřní prostředí je to, co je ovlivňováno, ať už svět venku vypadá jakkoliv.
Vyzbrojeni zkušenostmi a usilováním o vyvážený život den co den svádíme běžné boje. Utíkáme na vlak, který nestíháme, hledáme lásku, smiřujeme se s odmítnutím, plníme přání druhých, snažíme se pochopit druhé, snažíme se pochopit sebe, hledáme to, po čem nám je smutno, udržujeme sociální vazby a snažíme se udržet tempo s katapultově rychle se rozvíjející dobou, abychom nevypadli z komunit. Dnes propagovaný vnitřní klid, všímavost a bytí v přítomném okamžiku mohou tak být jen krátkou pauzou v dnešní moderně-technologické době, kde nejvíc energie vynakládáme na to, abychom pocítili na chvíli klid a mír sami se sebou.
To ale nemění nic na pravdě, že stimuly, akce, a v podstatě veškeré děje probíhají neustále bez ohledu na dobu. Dokonce by se dalo říct, že na jedné straně pohodlnost a na druhé straně dostupnost informací v dnešní době ulehčuje přístup ke klidu mnohem snadněji. Bohužel opak je pravdou. Zažíváme epidemii duševních poruch a úzkostí. Ordinace odborníků na duševní zdraví jsou přeplněné k prasknutí a volné termíny jsou nedostatkovým zbožím nejen pro dospělé, ale už také i pro děti. Přitom nikdy v minulosti jsme se o duševní zdraví nezajímali více, než jak je tomu dnes.
Bez akce není život, bez života je smrt
Pravdou ale je, že bez akce bychom umřeli. A pokud ne ve skutečnosti, tak uvnitř nás samotných ano. Naše duše by hnila nečinností a mentální energie, která se rozhodně nenabíjí fyzickým odpočinkem, ale naopak činnostmi, zájmem nebo radostí, by neměla z čeho čerpat. Právě proto jsou nejvíce unavení a nespokojení lidé, kteří se o moc nesnaží a nechávají se jako medúzy unášet oceánem života, bez jakékoliv větší akce.
Není divu, že v papiňáku 21. století potřebujeme vypustit páru a díky vymakaném marketingu influencerů na sociálních sítí si přejeme, aby všechno dobře dopadlo, splnily se nám velké přání a sny, našli jsme svou spřízněnou duši a vyrovnali si minulost, přítomnost i budoucnost a žili v harmonii. Kdo už přišel na to, že neexistuje bod, od kterého se staneme šťastnými a spokojenými jenom proto, že o to budeme několik dlouhých let velmi ctižádostivě usilovat (až najdu toho pravého, až dokončím školu, až si najdu práci, až se odstěhuji z domu) ví, že balancování života je jedna dlouhá šichta, která končí stejně jako pracovní doba odchodem. Tím nemyslím odchodem do jiné země, k jinému partnerovi nebo k jinému vyznání, ale odchodem ze života, jako takového.
Zbývá tedy jediné. Přijmout to všechno a neutíkat před nevyhnutelným. Nedělit to hezké, a to nepříjemné na dvě oddělené hromádky. Fungují totiž nejlépe dohromady. Možná s vědomím, že určitá míra stresu patří k životu, vám pomůže přestat se na něj dívat jako na něco zlého a nežádoucího, ale naopak jako něco nezbytného a nevyhnutelného pro po okraj naplněný, spokojený a také místy klidný život.
