Výhodou psaní je fakt, že toho moc nepotřebujete. Tužku, papír případně mobil s poznámkami nebo počítač. Psaní je jednou z možností, jak můžeme velmi přirozeně vyjádřit to, co cítíme. Psaním myšlenkám dáváme prostor a získáváme tak příležitost pojmenovat emoce nebo situace, které nám vrtají hlavou a lépe je tak přijmout a pochopit. Je možné psát o vzteku, trápení z rozchodu, lítosti, smutku a o čemkoliv dalším, co si v mysli žádá naší pozornost.

Píšete si deníček?

Zrovna nedávno jsem hledala na dnech šuplíků svoje deníčky z mládí. Měla jsem celkem tři a každý z nich byl jinak barevný. Vlepovala jsem si do nich vše, co se dalo vystřihnout. Od lístků z kina až po fotky spolužáků z vyšších tříd, které jsem platonicky milovala. Byly tam milióny tajemství a myšlenek, u kterých jsem si přála, aby zůstaly jen mezi mnou a papírem. Psaní mi pomáhalo popsat a vyjádřit emoce nebo zážitky, nad kterými jsem často přemýšlela. Zároveň jsem si mohla zpětně listovat a vzpomínat tak na zážitky, které jsem si po letech téměř nepamatovala.

Pennebakerův experiment s propuštěnými zaměstnanci

Mnohem později jsem narazila na výsledky sociálního výzkumu od psychologa Jamese W. Pennebakera z roku 1994. Experiment se zabýval terapeutickými účinky psaní na jednotlivce. Tenkrát jedna z IT firem v Dallasu propustila asi stovku zaměstnanců. Valné většině z nich bylo kolem padesáti let. Doktor Pennebaker přesvědčil více jak polovinu z propuštěných, aby se zůčastnili jeho experimentu a následně je rozdělil do třech skupin.

Základní instrukce měli všichni stejné. Psát po dobu 5 dnů soustavně alespoň 20 minut a to bez ohledu na gramatiku, posloupnost nebo styl psaní. Psycholog hlavně kladl důraz na expresivnost a spontánnost psaného textu.

„Je možné psát o čemkoliv, co si v mysli žádá naší pozornost.“

Tři témata, tři skupiny

První skupina dostala za úkol psát o průběhu svého dne. Celých 5 dní vypisovali o tom, co se jim na denní bázi přihodilo a co účastníkům utkvělo v jejich mysli.

Druhá skupina měla psát o svých pocitech, které souvisely s propuštěním ze zaměstnání. Důležitá byla hloubka emocí a popis intenzivních prožitků spojených s ukončení jejich zaměstnání.

Třetí skupina zúčastněných byla v podstatě bez tématu. Mohli psát o čemkoliv chtěli a cokoliv, co je napadlo.

Nejvýraznější výsledky výzkumu prokázala skupina číslo 2, která psala o svých emocích souvisejících s jejich propuštěním. Nejvíce lidí si právě z této skupiny našlo nové zaměstnání a to v horizontu 3 měsíců. V popisech vyjadřovali svůj vztek, hněv, obavy a v následujících týdnech dokázali získat odhodlání a postupně nacházeli řešení ze své situace.

Zmíněný experiment doktor Pennebaker použil jako podklad pro svou metodu expresivního psaní, kterou aplikuje ve své praxi a publikacích již pár desítek let.

Terapie psaním a co se děje při vyjádření našich pocitů

Pokud sami sobě vyjadřujeme své pocity a emoce, dáváme jim prostor a máme příležitost je pojmenovat. Je možné psát o vzteku, trápení z rozchodu, lítosti, smutku a o čemkoliv dalším, co si v mysli žádá naší pozornost. Pokud psaní opakujeme, můžeme naše téma zohlednit i z jiného úhlu pohledu a příště jej třeba popsat jinak. Přenášením myšlenek tímto způsobem je pomáháme zhmotnit a můžeme od nich snáze získat odstup, nadhled nebo jim lépe porozumět právě tím, že je pojmenujeme pomocí slov. Pokud se zdráháme svěřit se někomu dalšímu, psaní je skvělým nástrojem k tomu, jak si můžeme pomoci sami. Nezáleží přitom, zda-li píšete ručně, na počítači nebo si dokonce nahráváte mluvené slovo na diktafon. Účinek je stejný.

Upřímnost vůči sobě

Jsme-li k sobě více otevření, budujeme si vztah k sobě a ke svému vědomí. Většinu času komunikujeme vně a to s lidmi kteří jsou v našem okolí. Pokud si najdeme pravidelně čas, abychom komunikovali dovnitř, nejen že se můžeme zbavit věcí, které nás trápí, ale současně můžeme objevit silné stránky naší osobnosti, které nám pomohou na cestě za našimi vizemi a sny.