Vaše první porada. Připravujete se týden, dva dopředu, aby vše bylo perfektní. Záleží na každém detailu. Jak se vyspíte, jak se oblečete, jak se budete tvářit, jak dobře budete mluvit. Nikoliv ostatním, ale vám samotným. Záleží vám na tom, abyste ostatním a sobě ukázali, že na to máte. A přitom ostatním je vaše vlastní potřeba po uznání docela ukradená.
Od malička nám rodiče říkají, jak máme poskládat hračky, kam šlapat a jak opatrně, co si obléknout, jak zdravit prodavačku, jak správně vyslovovat, jak se chovat a tak dále. Jinými slovy nám říkají, jak je důležité vše, co děláme a říkáme. Učíme se, jak se chovat ve světě způsobem, který je z pohledů našich rodičů přijatelným a správným. Namísto hodnocení, nakolik naše výchova správná či nikoliv, se zamysleme nad tím, jak jsme o příkazech, radách a usměrňování přemýšleli. V každém případě výchova našich rodičů nebo prarodičů na nás upřela kužel světla, ze kterého si ne každý v dospělosti dovolil vystoupit.
Pomyslnou důležitost našeho konání si neseme napříč naším dětstvím a dospíváním. Ve škole je důležité, jak se učíme, jak se chováme ke svým spolužákům, učitelé a učitelky na nás dávají pozor a na třídních schůzkách hlásí rodičům všechny úspěchy, průšvihy, talenty i nedostatky. Kromě možných strachů z toho, co si učitelé a rodiče o nás pomyslí, když se dozví, že jsme byli za školou nebo nalili spolužákovi šťávu do tašky, získáváme vědomě i nevědomě pocit vlastní důležitosti. Zájem ostatních o naše blaho nám říká, že svět se točí kolem nás a našich rozhodnutí.
V našich životech přijdou chvíle, kdy dohled dospělých opadne a my se ocitneme ve světě odkázáni sami na sebe a zájem o naše chování více či méně opadne. To u většiny z nás přichází v dospělosti, například při prvním zaměstnání, kde naše chyby a omyly se nepromíjí tak snadno a jejichž dopady už většinou odnášíme pouze my sami. Ocitáme se v naší vlastní dospělé zodpovědnosti a zároveň v nás zůstávají otázky z dětství a mládí, které se nás ptají, co si o tom či onom asi pomyslí naše okolí, naši rodiče a šéfové?
Větší samostatnost každý člověk snáší s jinou citlivostí. Pro některé je pocit větší zodpovědnosti pohodlnější a pro některé zase o něco náročnější. Každý jsme trochu jiná osobnost s odlišnou výchovou, geny a minulostí.
Nejsi tu sám
Prvním krokem k odpoutání se od pocitu vlastní velkoleposti a přehnané důležitosti, je uvědomit si náš vlastní život jako součást celku. I když nás přírodověda a další předměty ve škole učily o ekosystému a přírodních jevech, ne vždy nás ve škole naučili ztotožnit se s provázaností přírody a nás.
Víme, jak funguje fotosyntéza, jak trávíme jídlo, jak funguje příliv a odliv, ale už tolik nevnímáme, že díky rostlinám dýcháme kyslík, díky kterému jsme naživu, jíme potraviny, které pocházejí z půdy a rostlin, že díky slunci se stala naše planetě obyvatelnou, a my tak můžeme žít a plnit všechny naše potřeby, sny, potkávat se s dalšími lidmi a mnohem víc.
Nebrat se tak vážně souvisí také s uvědoměním života jako celku, který funguje dohromady a provázaně. Existuje nespočet dějů a skutečností, které se dějí bez našeho přičinění a oproti našemu věku existence tisíckrát déle, než tu žijeme my sami a bude tu také dlouho poté, až svět opustíme.
Najdi vlastní sebehodnotu
Potřeba někomu se zavděčit nebo dokázat ostatním nebo sobě, že na něco máme, rovněž velmi běžně pochází z dob našeho dětství a dospívání. Vliv na to může mít nedostatečná nebo naopak přehnaná starost našich rodičů. Neexistuje však jasná rovnice, která by říkala, že pokud jste v dětství trpěli nezájmem, budete se snažit dosáhnout velké kariéry.
Pokud jste v dětství strádali psychicky, projeví se to ve vnímání vlastní sebehodnoty a míře sebevědomí. Poznáte to třeba tak, že máte pochyby o tom, že vás může mít někdo rád nebo cítíte, že nejste uvnitř sebe úplní. Neúplnost se pak projevuje všemožnými činnostmi, kterým se věnujeme, abychom zaplnili pocit prázdnoty. Prostředníkem se může stát práce, sex, jídlo, děti, ale také alkohol, drogy nebo cvičení.
Spousta věcí, kterým se v životě věnujeme nepotřebuje tolik námahy, kolik na ně často vykládáme. Některé okolnosti se dokonce dokáží postarat sami o sebe bez našeho přičinění. Nebrat sebe tolik vážně a tím zmírnit napětí našich vlastních očekávání, vám ulehčí a dost možná se vám všechno ostatní začne dařit mnohem snadněji a lépe. K umění odlehčit vnitřnímu a tím i pomyslnému okolnímu tlaku patří také umět rozpoznat, na čem nám doopravdy záleží a co je naopak jen naučenou snahou zalíbit se druhým.
