Proč tak vyšiluješ?!

Cítíš se v pohodě, nic tě netrápí, pracuješ, jsi soustředěný, užíváš si klidu a najednou přijde něco, díky čemu se tvé emoce probudí k životu jako sopka tak silně, že ani nestačíš zachytit ten moment, kdy k tomu došlo. Vytočí tě nějaká věta, prohlášení nebo jen myšlenka natolik, že se stavíš do opozice, agresivně hodnotíš, stydíš se, cítíš úzkost nebo vztek? Proč se to děje? A kdy vlastně?

Alert: Hrozí ti nebezpečí!

Jedná se o situaci, kterou tvůj mozek vyhodnotil jako hrozbu a ty se můžeš doslova zbláznit, abys jí eliminoval nebo potlačil. Vlastně ne ty, ale nevědomá část tvého mozku, která se automaticky brání. Spouštěčem může být osoba, místo nebo věc, která v tobě vyvolává intenzivní pocity, protože mozek tento okamžik označil za hrozící nebezpečí.

V ten moment přichází emocionální pohlcení, kdy naše mysl spolu s tělem začne reagovat na možné ohrožení. Zvyšujete hlas, rychleji mluvíte, pláčete nebo zůstáváte absolutně bez hnutí. Rozbuší se vám srdce, stoupne vám hladina adrenalinu v krvi, zrudnete v obličeji. Čím to, že vás dokáže jedna zdánlivě prostá situace natolik vyvést z rovnováhy?

Příroda je mocná čarodějka

Intenzivní emoce jsou biologicky nastaveny tak, aby nás destabilizovali a tím upoutali naší pozornost. Jsou jako požární poplach, který nás připoutá na jedno místo a tím nám bezprostředně dává najevo, že jsme se setkali s ohrožením. Tyto emoce jsou ze své podstaty polarizující a nejlepším způsobem, jak je uvolnit do katarze, je porozumět jim a stabilizovat tak mysl společně s tělem a pro případ, že se znovu objeví, k nim vytvořit úplně jinou reakci

V článku se pokusím vysvětlit způsob, díky kterému byste mohli začít zvládat intenzivní emoce ve vypjatých situacích. Prvním krokem je pochopení jejich vzniku, tedy jejich původu. Všechny vaše emoce mají totiž svůj vlastní počátek a důvod.

Intenzivní emoce, a nejen ty, pocházejí ze zkušeností, které nás někdy rozrušily. Je důležité si uvědomit, že na takové situace reagujeme iracionálně, nevědomě a právě proto můžeme zažívat často velmi zneklidňující pocity, když si uvědomíme, jak jsme se chovali nebo co jsme říkali poté, co výbušné emoce odezní. 

Spouštěčem může být vnější okolnost, vnitřní pocit, myšlenka, strach, vzpomínka, tedy v podstatě cokoliv, co váš mozek v nevědomí naprogramoval jako hrozbu. V případě, že se ohrožující situace opakuje třeba jen v náznaku podobnosti, váš mozek vyšle jasný signál, který aktivuje obranný mechanismus k eliminaci třeba i zdánlivě se jevícího nebezpečí.

Mozek jako počítač

Hluboko v našem mozku je centrum, které se nazývá Amygdala. Srozumitelně o ní mluví například psychiatr Radkin Honzák, který ji zmiňuje v rámci mnoha svých přednášek. Amygdala pracuje mimo naše vědomí a zaznamenává každou zkušenost, kterou jsme kdy prožili a to z hlediska emocionálního významu. Čím silnější emoce ze zkušenosti plyne, tím výraznější spojení se vytvoří.

Programuje se skrze nervové spojení, které se vytváří a při každé podobné nebo stejné zkušenosti (opakování) se spojení prohlubuje a upevňuje v našich reakcích. To ostatně popisoval již Ivan Petrovič Pavlov ve svých experimentech s podmíněnými a nepodmíněnými reakcemi, ve kterých dokázal, že lze stejně tak uměle jako přirozeně vytvořit vazbu mezi vnějšími podněty a provázat je na fyziologické reakce a následně je z paměti kdykoliv vyvolat. 

Úkolem Amygdaly je udržet člověka v bezpečí neustálým skenováním všeho, co se děje v našem vnějším a vnitřním okolí, jinými slovy, pokud narazíte na situaci nebo okolnost, která je podobná jako zkušenost, která vám dříve ublížila, Amygdala spustí poplach a vytvoří reakci skrze vaše tělo a mozek. Jedná se o čistě nevědomou, tedy automatickou odezvu, protože evolučně bylo důležité tyto mechanismy co nejvíce urychlit, aby vznikla co největší pravděpodobnost, že člověk přežije.

Přírodní mechanismy byly nastaveny tak, abychom byli schopni co nejrychleji hrozbu vyhodnotit a bezpodmínečně na ni reagovat. Pokud například uvidíte, jak tygr ukořistil vašeho kamaráda a snědl ho k obědu, tak příště, až uvidíte lva, rozhodně nezačnete přemýšlet nad tím, jestli jste se střetli se stejnou hrozbou jako váš přítel, ale okamžitě utečete. I proto je funkce Amygdaly životně důležitá. Jak ale funguje dnes a v čem nám naopak komplikuje život?

Protože se Amygdala za tisíciletí příliš nezměnila, její funkce probíhá velmi shodně, jako i před milionem let. A právě proto se stává, že prožíváme bez větší kontroly záchvaty hněvu, strachu nebo dokonce i paralýzy v některých situacích i přesto, že naše reakce jsou mimo kontext život ohrožující nebezpečí. Můžete si na sobě všimnout, a ještě snáze na ostatních, že naše (jejich) reakce bývají přehnané a zbytečně nafouknuté. “Ježiš, tak hned neútoč, zase tolik jsem neřekl.” Čím silnější emoce jsou ve vaší amygdale naprogramovány (podle původní zkušenosti), tím silněji budete reagovat na cokoliv, co tuto emoci v současnosti spouští.

Jedná se tedy o hněv, úzkost, stud, rozpaky, opuštění, žárlivost, nejistotu a mnoho dalších nepříjemných pocitů. V podstatě každá emoce, kterou jste v minulosti zažili jako zraňující nebo obtížnou zkušenost, se nyní může kdykoliv vynořit na povrch, pokud se ve vaší blízkosti objeví její spouštěč. Pakliže vás například v dětství opustil otec, pravděpodobně budete zažívat žárlivost, silnější úzkosti z rozchodů, nebo se obávat opuštění. Na stejném principu fungují také traumata u obětí násilných trestných činů. 

Přenos do vědomí

Pokud vás intenzivní emoce ovládnou, zkuste si vzpomenout, že je to pouze upozornění na možné nebezpečí, kdy se vás vlastní tělo snaží chránit. To ovšem nutně neznamená, že v ohrožení opravdu jste. Jinak řečeno: vaše paměť zaznamenala situaci, která připomíná vzpomínku na něco, co vám dříve ublížilo. Nebo to tenkrát jen tak vypadalo.

Alarm můžete rozpoznat bez nutnosti jej překonávat nebo s ním jinak bojovat. Stačí si mechanismus uvědomit, nadechnout se, nechat ho projít a lépe a s klidnější myslí začít pozorovat situaci, ve které jste se ocitli. V tu chvíli se stav “freak out” stává interním signálem a nikoliv bernou mincí při hodnocení dané situace. Pokud tohle zvládnete, úspěšně jste dosáhli klíčového bodu na cestě za lepším pochopením vašich emocí a současně jste nad nimi začali přebírat kontrolu.

Zdroj: PsychologyToday.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *