Pozor, rozpouštíme se

Tento rok bylo nakladatelstvím Portál znovu vydáno dílo Tekutá modernita z pera Zygmunta Baumana – jednoho z nejvýznamnějších německých sociologů 20. století. Tekutá modernita nám umožňuje komplexně nahlédnout na vývoj dnešního světa a ze sociologického pohledu odhalit, co se s ním vlastně děje. 

Tekutá a bez cíle 

Název knihy je metaforou pro dnešní svět. My, jako moderní lidé, rozkládáme a necháváme rozpadat pro nás zastaralé a konvenční systémy. V minulosti (v těžkém kapitalismu) bylo naším cílem vystavět na prázdných místech systémy a nová pravidla. Nyní ale, jelikož pomalu rozkládáme i síly, které by tohoto nastolení byly schopny, necháváme svět rozpouštět a prázdný prostor vyplňujeme němými otazníky (to nazýváme lehkým kapitalismem).

Veškerá moc, kterou dříve mívala například politická uskupení, již nehraje tak zásadní roli. Hlavním činitelem modernity je jedinec, individuální člověk, který je díky rostoucí osobní svobodě a s minimálním omezením práv (v demokratických a vyspělých státech) v podstatě jednotkou státu ve státě.

Člověk má nově výhradní právo určit, kým bude a je za to také plně zodpovědný.

Pozice člověka nebývá jako v minulosti jasně daná – nejsme už pouze vojáci, dělníci nebo například ženy v domácnosti. Společenský tlak se tím pádem několikanásobně zvyšuje, jelikož už se není za co schovávat a kým jiným se nechávat odevzdaně definovat. To samozřejmě přispívá k hektičnosti, napnutosti a všudpřítomnému tlaku a  stresu, který bývá příčinou zvýšené prevalence duševních chorob. 

Problémem naší plné individuality a volnosti podle Baumana je také nepřipravenost člověka na tuto úlohu. Může nám chybět vzdělání, kritický rozum, roli hraje také například celospolečenský pozvolna korodující smysl pro občanství. Naše nepřipravenost na sebe váže další a další problémy a pomalu od společnosti odpojuje její podpůrnou a společenskou funkci.

Obrovský důraz na jedince zapříčinil další krizi, a to krizi společenského prostoru.

Společenský prostor – prázdné místo osobních přání a tužeb 

V minulosti byl veřejný prostor místem pro diskuzi veřejných a soukromých otázek nebo vyjádření nějakého obecného problému, či problému určité skupiny lidí v daném státě. Byla zde diskutována východiska, ve kterých se bral ohled na celý stát jako celek a zájmem byla vždy prosperita jeho obyvatelstva.

Podle Baumana tuto funkci společenský prostor 21. století silně ztrácí. Naše osobní problémy, které se vůbec nemusí týkat většiny, se do něj vlévají a my, jako individuální jedinci, požadujeme jejich řešení. Nezajímá nás, jestli zde existuje nějaký tristnější zádrhel, či důležitější problém. Nelámeme si hlavu ani s tím, že to, že náš hlas je slyšet a bude nejspíš vyslyšen, není realitou pro spoustu lidí kolem nás. 

Na scénu se tedy dostávají lidé, kteří tu možnost mají a odklání cestu politiky od tisíců lidí, kteří by správně z humanitní stránky věci měli být prvním bodem programu. Chudí, nemocní, utlačovaní, matky samoživitelky. Z hlediska vyloženě situačního (vzhledem k Covid pandemii) například také podnikatelé, lidé, co ztratili práci a tak dále. Ale to se neděje. 

Veřejný prostor se změnil také z hlediska struktury. Autobusy, chodby, náměstí, letiště a tak dále, jsou navrženy tak, aby se lidé mohli co nejsnáze a nejméně podezřele ignorovat. Cílem člověka, který ve veřejném prostoru potká jiného člověka, je co nejrychleji a nejzdvořileji se mu vyhnout a dál si hledět svého. Na veřejných místech tím pádem není nic veřejného. Je pouze místem, kterým procházíme jako jedinci, kteří potřebují někam dojít kvůli svým vlastním potřebám a cílům. 

Pokud by společnost prosperovala prospolečenským směrem mohli bychom mít v celostátním měřítku například veřejná odpočinková místa, kde bychom mohli trávit čas i společně se zvířaty, relaxační zóny, kde by lidé mohli sdílet své umění, pracovní dílny, kde by si každý mohl něco vyrobit. Nebo také komunitní zahrady se zelení, místo pro odložení nepotřebných věcí a tak dále. Jenže nemáme.

Kapitalismus jako obraz naší identity

Další velice pozoruhodným rysem lehké modernity je nakupování. To chápeme jako vyjádření možnosti naší volby – volíme si v podstatě cokoliv a pořizováním věcí tvoříme a měníme v čase naší identitu. Můžeme se stát čímkoliv, záleží pouze na velikosti našich prostředků. V tomto faktu se ale skrývá několik negativ. Čím jednodušeji můžeme změnit sami sebe podle současných trendů, tím křehčí je naše identita.

Křehkost naší identity je nebezpečím z důvodu snazší manipulovatelnosti. Jsme ochotnější činit věci, které jsou populární nebo společensky žádoucí. Tím trpí také naše vlastní já, které je v tomto světě mnohem zranitelnější. 

Druhým, ale mnohem závažnějším negativem je, že lidé, kteří prostředky nemají, mají menší právo na volbu. Na svobodu. Na vstup a vyjádření se ve “veřejném prostoru”. Stávají se neviditelnými. 

Lehký versus těžký kapitalismus 

Na začátku článku jsem zmínila dva pojmy. Těžký kapitalismus a lehký, tedy ten bývalý a nynější. Ten těžký sází na lpění, stálost a pevnou fixaci na práci a místě jejího vykonávání. Nic z toho lehký kapitalismus nemá. Je flexibilní, volně strukturovaný a z hlediska pracovních vazeb velice krátkodobý. 

V minulosti lidé měli jistou víru v pokrok, práci jako nutnost, ale i společenský status, který z ní vyplýval. Nyní je práce vnímána jako individuální projekt, zajištění sebe. Představuje také potěšení a čím dál tím silněji mívá také etický význam. Naším hlavním projektem už není společnost, ale náš vlastní život.

Za dobu jeho trvání chceme cítit požitky a mít možnost volby, přebít kapitálem pocit strachu z nejistoty a z nedostatečnosti. Toužíme ukázat světu, kdo jsme například prostřednictvím nového auta nebo oblečení. Poznat co nejvíce a alespoň jednou do roka jet na dovolenou nebo si zalyžovat. Společnost jako celek tak pro mnohé z nás, začala postrádat význam.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *