Doma slýchaly věty, které bolí a se kterými se potom život zdá být velmi temný. „Všechno je to tvá vina“. „Jsi k ničemu“. „Kdyby tebe nebylo, nechlastal/a bych…“ Řeč je opět o dětech, které vyrůstaly s rodiči alkoholiky. V prostředí, kde se měla utvářet jejich identita a komplexní osobnost do dalších let. Takoví dospělí potom pociťují vnitřní rozervanost, neukotvenost a nedomazlenost. Pochybují nejen o sobě, ale i o druhých a mohou mít tendenci tlumit své rány a nízkou sebedůvěru různými maskami nebo ji utápět v podobně dysfunkčních návycích, které vídali u svých rodinných modelů.
Vědomí sebe sama v nedohlednu
Co se stane, když si do své skládačky vyberete dílky z různých krabic? Možná ty dílky samy o sobě jsou hezké, ale budou k sobě pasovat? Bude výsledná mozaika hezká, ucelená a funkční?
Jasně, že ne. Bude to spíš taková divná splácanina.
Tak nějak by šla popsat prožívaná identita dospělých dětí, které nejsou samy sebou. Buď nevědí, jak na to, nebo se bojí dovolit si být tím, kým jsou. Mají strach, co by se stalo a jak by to druzí přijali. A tak se raději krčí celé roky za maskami a přetvářkami, aby se druhým zalíbily. Časem ale zjistí, že se jim v nich špatně dýchá a okolí je z toho zmatené. Přitahují nevyhovující partnery, nevhodné přátele, se kterými dochází k neustálým konfliktům a takhle pořád dokola.
Jak můžeme někam opravdu patřit a cítit se dobře, když se snažíme splynout na sílu?
Otázka Kým vlastně skutečně jsem? patří mezi ty nejzákladnější. Lidé tráví podstatnou část života hledáním odpovědi, která by dávala smysl i pocit naplnění. Pro dospělé děti je tato oblast ještě ztížena dětstvím, ve kterém nebylo možné experimentovat a rozvíjet se v bezpečí. Místo objevování svého potenciálu musely soustředit své síly na nucené udržování tajemství toho, co se doma děje, přebíraly zodpovědnost za své rodiče i sourozence, padaly na ně různé role, které mít vůbec neměly a se kterými si nevěděly rady. To vše bez potřebných kompetencí či zkušeností. Nezbylo tedy mnoho prostoru, času ani energie na stanovení si vlastních hranic nebo ošetření potřeb, natož na naplnění cílů nebo přání.
V dospělosti potom mohou cítit tlak, že je potřeba ukradené dospívání dohnat. Jenže dospělý věk s sebou nese zcela jiné výzvy a vývojové úkoly. Očekává se zodpovědnost a samostatnost. A zde přichází frustrace a pocit neschopnosti či selhání.
Součástí této nepříjemné výbavy je i nízké sebevědomí, nedůvěra ve své názory, pocity a rozhodnutí, pochybnosti o tom, co je opravu „moje“ a co je převzaté od okolí. To potom ztěžuje navazování vztahů, zapadnutí do kolektivů a znovu posiluje pocit osamělosti a vyčlenění.
Dospělé děti přitom mívají silnou intuici vytrénovanou tím, že se doma musely spoléhat sami na sebe. Bojí se jí ale následovat a to je brzdí. V dospělosti potom často váhají, zda mít děti, protože jim nechtějí předat nefunkční vzorce. Chtějí je ochránit před tím, co musely zažívat ony samy.
Dilema: jsem dobrý nebo špatný?
Dospělé děti byly odmalička krmeny tolika protichůdný řečmi o alkoholu, závislosti, o světě a dokonce i o sobě. Od těch nejbližších, kteří je měli bezpodmínečně milovat a starat se o ně, slýchaly věty jako: „Jsi k ničemu“ a hned zase „Pojď sem ty moje šikulko, dojdi mi pro pivo jo?“ Nebo: „Všechno je to tvoje vina.“ A druhý den: „Já to tak nemyslel, mám tě moc rád, chceš abych ti koupil lízátko?“
To vše potom vede k vnitřnímu chaosu a zmatení, komplikuje to vyhledání pomoci a přispívá k depresivním stavům, úzkostem a pocitu, že je možná lepší to všechno vzdát.
Stejně mi nikdo nerozumí…
Jsem rozbitý/á…
Nikoho nezajímám…
Všechno je naprd, i já jsem…
…Máma/táta to říkali…
Dospělým dětem chybí zdravý model, nějaká fungující norma, se kterou by mohly porovnávat své chování nebo cítění. Na základě toho mohou mít dospělé děti tendence utíkat k „tlumičům“, stejně jako jejich rodiče – k alkoholu, drogám nebo nelátkovým závislostem. To samozřejmě ničemu nepomůže, naopak to řadu problémů zhorší. Tuto cestu, která se může jevit jako jednodušší, tedy rozhodně nedoporučuji!
O minimalizaci utrpení a nalezení klidu
Důvěra v to, že zvládnu čelit všemu co přijde, je klíčem k vysněnému stabilnímu sebe-vědomí. Zdravě sebevědomý jedinec není arogantní nebo pyšný, jak to lidé často zaměňují. Člověk, který v sebe věří má svou hrdost, nebojí se chybovat, umí čelit problémům a řešit je efektivně.
I dospělé děti mohou oprášit svůj vnitřní kompas a hledat směr, který v dětství neměly možnost realizovat. Poskládat puzzle dílky své osobnosti tak, aby do sebe nejen zapadaly, ale aby vytvořily krásný celistvý obraz. Nejdříve to však znamená o nich něco vědět, znát je, přijmout a pak je postupně kousek po kousku srovnávat.
Prvním krokem je tedy cesta k poznání sebe sama – jedině tak si lze sebe vážit jako jedinečné originální osobnosti a přínosné bytosti, a zároveň se mít skutečně rád a chovat se k sobě s laskavostí a úctou, kterou nám rodiče nedokázali dát.
Cílem by nemělo být, aby se nás už nikdy nic nedotklo, nic nás nerozhodilo a necítili jsme žádné zklamání nebo lítost. Jsme lidé, ne stroje, které lze kompletně restartovat a přenastavit.
Vědět, co chci, co mi dělá i nedělá dobře nebo třeba v čem jsem lepší než většina ostatních lidí a kde mám naopak prostor pro rozvoj, je základ, který nám pomáhá se v životním proudu neztratit a najít své místo.
Rozhlédněte se, kde se právě nacházíte, co kolem sebe máte a uvědomte si i to, kam jste již došly, co se vám povedlo a co ve vašem životě funguje. To můžete posilovat, což zároveň oslabí negativní zkušenosti či návyky a poskytne vám to nápomocné „kotvy“ v těžších obdobích. Nabízí se rozvíjejí umění vděčnosti a užívání si maličkostí spíše než odevzdané čekání na zázrak nebo povolení, které ani nemusí přijít.
Důležité je také dávat si pozor na extrémy a vydávat se spíše zlatou střední cestou, která nabízí vyrovnanost. I to je potřeba trénovat.
Síla je v tom prožít si své autentické Já, které nás nenutí k ohýbání do cizích škatulek. Poté pocítíme velké uvolnění, protože udržovat systém přetvářek bývá velmi náročné a vyčerpávající.
Je vhodné se zaměřit i na postupné uzdravování vnitřního dítěte, které bývá zanedbané a neuspokojené. S tímto i se všemi ostatními tématy může pomoci terapie či poradenství. Vzhledem k dlouhodobosti procesu doporučuji obrátit se na odborníky, kteří se věnují tématům spojeným se závislostmi, jelikož se jedná o specifické problémy. I já jsem tu samozřejmě pro vás s kombinací své osobní zkušenosti a odborným vzděláním. Najdete mě na webu zarivenitro.cz.
Závěrem bych vám ráda, milé dospělé děti, popřála, aby se vám dařilo co nejbezpečněji vylézat z vašich dost možná už hodně těsných krunýřů a obran, které jste si musely v průběhu života vytvořit a objevovat se zájmem a zvědavostí ten bohatý vnitřní (a potom třeba i vnější) svět. Držím vám palce, abyste čím dál tím více a hlouběji nacházely své skutečné Já a mohly tak žít svůj potenciál naplno! Protože v tom tkví skutečná svoboda.
