Markéta Bartecká
#články

O Sagar

Sagar Rakin je 32 letá rodačka z Afghanistánu, která se před 22 lety i s rodinou ocitla v České republice, kvůli válce v její rodné zemi. Dnes působí jako konzultantka mezinárodní mobility v SAP Prague, taktéž Mindfulness Ambassador v SAP Prague. Stala se instruktorkou power jógy a studuje tradiční směry jógy v České akademii jógy, pod záštititou UK (FF, FTVS). V osobním i pracovním životě se zabývá osobním rozvojem a veřejně prospěšným činnostem.

Tlak dnešní společnosti

Osobní rozvoj je potřebnou a nedílnou součástí života nás všech. Ze strany společnosti je na nás neustále vyvíjen obrovský tlak, který nám brání žít spokojeným životem. Společnost, ve které dnes žijeme, je zaměřena na výkon více než kdy jindy. Finanční, sociální, rodinná, či společenská nerovnováha, to jsou tlaky, které působí jak na naše tělo, tak i na emoce, psychiku, duševní i duchovní zdraví. 

“Včera jsem byl chytrý, takže jsem chtěl změnit svět. Dnes jsem moudrý, takže měním sebe”

— Rúmí, afghánský mystik a básník 

My, lidé v dnešní době, často potlačujeme své potřeby. Energii hlavně dáváme, ale neumíme ji přijímat. Protože si myslíme, že nejsme dost dobří na to, abychom si tu zpětnou energii zasloužili. Neuvědomujeme si, že tím naše základní životní potřeba není naplněna a jsme stále v mínusu. Je zajímavé, že nás určitá životní situace přiměje k tomu, abychom se podívali hlouběji do sebe a čelili tak sami sobě. V dnešní zrychlené době, kdy běžíme od jedné povinnosti k druhé, snažíme se vyhovět přáním všech okolo nás a nabíráme na sebe nespočet zatěžujících úkolů, zapomínáme na sebe, na to, že také my existujeme, dýcháme, žijeme. Důležitý je moment, kdy si člověk uvědomí, že se s ním něco děje a že je potřeba začít naslouchat sám sobě. Nenechat se strhnout, zotročit negativními emocemi, požadavky společnosti, ale pracovat sám na sobě, na svých potřebách. Je to základní pud sebezáchovy, bohužel je mnohdy zaměňován za sobectví. A právě tady začíná osobní rozvoj. Rozvoj, který za nás samotné, neudělá nikdo jiný. Ten požadavek, že se chceme rozvíjet, musí vyjít od nás samotných. A pak už je to celoživotní škola, kdy pořád dostáváme podněty k rozvoji. Není to jednoduchá cesta, ale rozhodně stojí za to.

Cesta z Afghánistánu do České republiky

Tohoto momentu jsem docílila po dlouhé době. My jsme s rodiči utekli před válkou z Afghánistánu. V raném dětství jsem už zažila velká traumata, která jsem ovšem jako dítě, v sobě blokovala. Tehdy jsem přirozeně nebyla dostatečně vybavena k tomu, abych se s tak těžkou životní situací vypořádala, bez ohledu na to, jak velkou oporu jsme měli od svých rodičů. Nabalovaly se na to i další těžkosti, kterým jsme čelili poté i v České republice. Byl to například dlouhodobý pobyt v uprchlických táborech, čekání na rozhodnutí Ministerstva vnitra zda obdržíme povolení k pobytu, české občanství, nezaměstnanost rodičů kvůli zamítavému postoji ohledně jejich pobytu, dennodenní řešení svého původu vzhledem k narážkám, urážkám a rasovým útokům, chudobu. Za tento svůj poměrně krátký život jsem snad stihla zažít 10 lidských životů, které byly plné strasti, beznaděje, strádání duše i těla.

Naše podvědomí, prožitková paměť si ale vše pamatují a hluboce se zde vše zapisuje. Když mi bylo 20 let, začaly se projevovat potíže. Začala jsem prožívat posttraumatický stres z předchozích těžkých životních zkušeností. Tento stres byl u mě vyprovokován pracovním vyhořením. Tělo, duše i psychika řekly, že už mají dost ignorování. V té době jsem samozřejmě nevěděla, co se se mnou děje, kam se poděla ta silná žena, která vše zvládala. Tehdy jsem věděla jen málo o tom, že jsem se snažila být silná až příliš dlouho a že si mohu dovolit jednou nebýt tou železnou ženou, kterou nic nesrazí na kolena. Proto jsem se začala věnovat józe, mindfulness a osobnímu rozvoji. Potřebovala jsem se vyrovnat se svojí minulostí a přijmout ji takovou, jaká byla, jaká jsem byla já sama. Nastal čas odejít z role oběti, která si nezasloužila nic z toho, co se stalo. Potřebovala jsem se tázat sama sebe, proč já a moje rodina? Proč tolik strastiplných zkušeností? Co jsme komu udělali? Toto byla moje cesta k osobnímu rozvoji, za kterou jsem nesmírně vděčná. Dnes svoji životní zkušenost považuji za velké bohatství, poklad, ze kterého mohu čerpat velké množství lásky, pochopení, tolerance, zkušeností, které předávám dál ve formě školení o mindfulness, učitelství jógy, školení o empatické a nenásilné komunikaci, o sebepoznání a mnohém dalším.

Co je zapotřebí dosáhnout pro vnitřní klid a štěstí?

Ke kvalitnímu životu je důležité dojít vnitřním smírem se sebou a svým životem, žít v přítomnosti a nenechat se vysílit tlakem vyvíjeným od okolí. Je také dobré mít sebe jako prioritu, protože když nejsme vyrovnání my, tak nebude ani naše okolí. Pro mě to znamenalo práci na více úrovních. Nejdříve jsem se potřebovala naučit se naslouchat svému tělu, tomu hrubo-hmotnému obalu, díky kterému jsem se mohla postupně dostávat do hlubších vrstev, tedy „zvnitřnění se“. Sednout si sama se sebou a uvědomit si samu sebe. Je to vlastně takový vnitřní dialog, kdy si rekapitulujete svůj život, kdy zpětně hodnotíme to, co jsme prožili. Vše, co se stalo. Ze začátku mi pomáhalo psát si deník a napsat tam vše, co cítím. Tímto jsem si srovnávala myšlenky v hlavě, měla jsem ale i psaný text, ke kterému se mohu kdykoliv vrátit a zhodnotit, jaký pokrok jsem udělala. Uvědomila jsem si, že jsme to my, hlavními tvůrci svých myšlenek, které potažmo ovlivňují celý náš život.

Upřímností k přijetí

Nejsložitější pro mě bylo být upřímná sama k sobě a říci si, že vše v životě má smysl, že vše bylo, jak má být. Také jsem si uvědomila, že já nejsem zodpovědná za životy ostatních a jejich pojetí o mně. Odpovědnost nesu pouze za sebe, za své činy a jejich následky. Není možné měnit ostatní, pracovat můžeme pouze na sobě a změně našeho postoje k člověku či situaci. Přijmout se i se svými nedokonalostmi a nemít vůči sobě nesplnitelná očekávání. Prvním krokem bylo asi vyznat se ve svých potřebách a především v hodnotách. Potřebovala jsem si hodnoty nejdříve utřídit. Uvědomit si ty, které pochází opravdu z mého vnitřního já a jsem s nimi vyrovnaná a které z nich jsem pouze přebrala od společnosti, potažmo zda se jich mohu vzdát.

Protože pocházím z jiného kulturního prostředí, tak si moje já potřebovalo vyřešit některé otázky: Kolik z této kultury si ponecháš? Kolik si převezmeš z jiné? Jak je zkombinuješ, abys byla v míru sama se sebou? Potřebuješ nezbytně ke své existenci náboženství? A mnohé další otázky. Díky těmto dotazům jsem si nakonec vytvořila svoji třetí kulturu, ve které respektuji vše dobré z mé původní a přijímám i to dobré z té nynější, ve které žiji. Zjistila jsem, že abych duchovně rostla, nepotřebuji nutně ke svému životu náboženství, nepotřebuji ani žádnou nálepku, ke které bych se hlásila. Duchovno má pro mě mnohem vyšší význam než to, že náležím k určité skupině lidí, které spojují jisté rituály a kterých se ostatní pevně a občas křečovitě drží. Každý potřebujeme mít svobodu volby.

Vymezení svých hranic

Toto vše mě vedlo k další velmi fundamentální věci, a to k nastavování si svých hranic. Když totiž přijímáme, nebo se naopak vzdáváme některých ze svých hodnot, tak pohybujeme svými vnitřními neviditelnými hranicemi. Pro mě bylo velice těžké se některých převzatých hodnot vzdát, a proto jsem si své hranice velmi dlouho nastavovala tak, abych neubližovala jak sobě, tak i ostatním. Hlavně ale tak, aby nebylo ublíženo mě osobně. Hranice pro mě znamenají limit, za který nepůjdu, abych tak nebyla sama proti sobě, kdy vím, že když mi něco nevyhovuje nebo mi to ubližuje, vzdám se toho. Také to znamená, že nenechávám ostatní jít za moje hranice, které se jim vždy snažím dát jasně na vědomí. V případě, že se budou lidé pokoušet narušit nastavené limity, tak se těchto lidí ve svém životě vzdávám. Znamená to pro mě respektovat své vlastní bytí a zároveň ohleduplně fungovat s okolím blízkých osob, kdy se navzájem respektujeme a tolerujeme, rozumíme si a komunikujeme i tehdy, když se nám něco nelíbí.

Hranice jsou pro mě i dodržováním základních lidských práv a svobod, které by neměly být porušovány. Jakmile si je vnitřně nastavíte, tak si začnete do života přitahovat lidi, kteří je budou přirozeně respektovat a se kterými budete mít možnost růst a oni zase s vámi. Hranice jsou i to, kdy se nenecháváte zneužívat na pracovišti nebo nepodléháte tlaku konzumní společnosti a jejím trendům.

Zpátky ke své duši, skrze své tělo

K tomu všemu mě dovedly mindfulness a jóga, a ne jen na fyzické úrovni. Zpočátku jsem se věnovala józe spíše na fyzické úrovni, ale postupně mi jóga začala pomáhat dívat se do vnitřního oceánu mé duše v podobě mindfulness. Jóga a mindfulness jsou tedy pro mě životním přístupem, podnětem k neustálému růstu, lásce, toleranci, správnému duchovnu a nekonečným oceánem vědomostí. Jelikož mé jméno, Sagar, znamená Oceána právě Jóga mi pomáhá se do jejich hloubek dostávat stále více a více.

Učit se lásce k sobě a ostatním

Díky životním zkušenostem, které jsem získala za 32 let svého života, jsem se rozhodla věnovat se lidské bytosti jako celku, holisticky. Naší nedokonalou dokonalostí, našimi prožitky, reakcí našeho těla na naše prožitky, našimi emocemi, energií, nastavením myslí, a také tím, jak moc naše psychická a emocionální nepohoda ovlivňuje naše tělo. Hlavně se tedy zabývám emocí strachu. Po dobu devíti měsíců mého života v matčině děloze cítíme bezpečí, nekonečnou lásku, jsme živeni, máme božsky bezstarostný život. Ale přijde den, kdy se rozhodneme přijít na svět a zde začíná náš nový život.

Příběh z Afghánistánu

Pocházím z Afghánistánu, země, která je sužována válkou již po dekády, tudíž i po dekády lidé trpí, zažívají zoufalství, strach o svůj život, umírají. Potřeba lásky je tedy v našem světě více než potřebná. Zde je příběh krásné lásky:

Přišel plánovaný den odcestování moji maminky a sestry z Kábulu do Dželálábatu (Afghánistán), odkud pochází můj otec. Maminka poletí se Sahar a otec na ně bude čekat v Dželálábatu na letišti. Let se tedy uskutečnil, obě přiletěly, vystoupily z letadla a šly směrem k letištní hale jako ostatní lidé, když se najednou uskutečnil výbuch. S křikem, hrůzou a puštěním ručičky moji sestry se moje maminka otočila, kde viděla hrůznou chaotickou situaci, ležící těla, hořící, umírající, trpící, krvavá. Po chvíli si moje maminka uvědomila, že vlastně můj otec si pro ně jel a mohl být při tomto výbuchu zraněn, možná i mrtev. Bez rozmyšlení se dostala do šoku, začala utíkat a hledat s pláčem mého otce, neuvědomila si, že moji 1,5 letou sestru nechala stát na místě.

Při útěku upadla, zranila si dlaně i kolena, postavila se a dále celá od krve běžela, aby našla mého otce. Můj otec si již v autě byl vědom situace, která nastala, zoufale plačící a myslící si, že přišel o svoji ženu a dítě, ale stále v koutku svého srdce měl naději, že žijí, když najednou spatřil moji maminku běžet naproti němu. Zastavuje auto, vystupuje, oba spatří jeden druhého, pláč zoufalství ze ztráty se mění v láskyplný pláč štěstí ze znovu nalezení lásky, obejmou se a vášnivě se políbí s vděčností, že oba žijí (přičemž jakýkoliv romantický projev mimo domov je považován za hanebný). Oba si uvědomí, že maminka nemá moji sestru. Přičemž za nimi už jede kočár, ve kterém sedí naší sousedé, kteří s mamkou a sestrou letěli a předávají sestru mamince. Příběh je neuvěřitelný, snad si to jen umím představit ve filmu.

Po této zkušenosti ztráty a znovu nalezení jsem byla stvořená já, z hluboké, bezbřehé a nekonečné lásky k životu. Bez vědomí toho, že maminka je těhotná se mnou, začala trpět malárií, byly ji hned nasazeny silné léky, které ji měly vyléčit, ale ve stejnou dobu zabít plod lásky, o kterém v té chvíli nevěděla. Ale jsem dnes zde, přežila jsem, i když jsem měla velmi neklidné první měsíce na světě, posléze léta války, uprchlictví, chudoby.

Dnes jsem vděčná za každou tuto zkušenost ve svém životě, protože ve mně prohloubily moji lásku k životu a vděčnost za něj, dali mi možnost předávat lásku, pochopení dál. Dnes jsem silná žena, dcera, sestra, partnerka, přítelkyně, kolegyně. Jako dítě jsem neměla jinou možnost než své strachy potlačovat, neuměla jsem s těmito emocemi efektivně pracovat. Dnes již čelím životu mnohem lépe díky tomu, že jsem měla možnost odblokovat mnohé své potlačené strachy z dětství. Dnes je mojí snahou pomáhat lidem okolo sebe, aby opět nalezli svůj zázračný a nekonečný zdroj sebe-léčby.

Láskou k sobě, láskou k životu

Náš organismus je dokonalý, chováme-li se k němu s respektem, přijetím a láskou, nepřetěžujeme ho a nechceme po něm lidsky nesplnitelné výkony. Jsem vděčná za lásku, se kterou jsem byla stvořená, která mi byla dána a která mně doprovází každý krokem mého života. Tato láska mi dopomohla k vůli vždy za svůj život bojovat, milovat a vážit si ho. Láska je podstata našeho bytí, bez ní jen těžko přežijeme. Avšak mnohé psychické a emocionální vydírání se děje ve jménu lásky, jak již uvidíme na konci mé práce. Láska je motivačním faktorem našich činů, jelikož všichni toužíme po naplnění své lidské podstaty (milovat a být milování), avšak jen málokdo z nás si uvědomuje, jak s touto podstatou správně pracovat, abychom neranili sebe a své okolí. To ovšem také zrcadlí dnešní pohled na náš humánní svět plný utrpení. Nesprávně naučená, předaná, prožitá láska, může mít velmi destruktivní následky. Naší povinností je mylný obraz lásky přeměnit v ten správný a to léčbou vlastních zranění, i těch ostatních, pokud se rozhodneme jim pomoci, chceme-li žít v mírumilovném světě.

„Láska a soucit jsou nutností, nikoliv luxusem. Bez nich nemůže lidstvo přežít“ 

— Dalajláma

Praktikování bdělosti, bdělé pozornosti nám pomáhá navázat kontakt s nebojácnosti. Neuroplasticita mozku dokazuje, že máme moc jej ovlivňovat způsobem svého myšlení, prožívání, můžeme ho formovat svými emocemi, protože v nás posiluje to, v co věříme. To, jak přemýšlíme, reagujeme na životní situace je rozhodující pro to, jak vědomý či nevědomý život si tvoříme. Zodpovědnost je plně na nás. Pouze vědomá pozornost nám pomůže k tomu, abychom omezili své hluboké emocionální vzorce, které nás vedou k neštěstí. Vědomě si tyto vzorce postupně můžeme přepisovat a zajistit si život, který může být mírumilovnější, jak vůči nám, tak i vůči ostatním bytostem.

Všichni máme v sobě prapůvodní strach, ale nebojíme se sami. Dnes vidíme, že mnoho zemí a oblastí ve světě se ve strachu, utrpení a nenávisti přímo utápí. Pokud si chceme opravdu ulevit od svého utrpení, musíme se obrátit sami k sobě a čelit si, najít příčinu svého zajetí v zuřivost a strachu. Pocit strachu nemáme rádi. Pokud svůj strach v sobě držíme, časem se změní v hněv. Jsme rozhněvaní, když máme strach. Jsme rozzlobení na všechno a na všechny, které vnímáme jako příčinu svého strachu.

O soucitu

Nenávist, hněv a strach jsou jako hořící oheň, který lze uhasit soucitem. Kde se má soucit vzít? Můžeme ho vypěstovat ve vlastním srdci, vlastním procvičováním (meditace soucitu). Někdy, člověk, který nás raní, to dělá proto, že je zraněn sám, nenašel jiný způsob vyjádření svého strachu či hněvu než zraněním nás, tudíž i on trpí. Potřebujeme pomoci sobě, abychom uklidnili své srdce a posléze mít dostatek soucitu, abychom pomohli druhému, rozhodneme-li se tak. Odpovídat na násilí násilím přinese jen ještě více násilí, utrpení, nespravedlnosti. Když zhluboka dýcháme, můžeme se dotknout semene této moudrosti ve svém nitru. Buďme tedy soucitní a chápaví k sobě a svému okolí.

Chápejme, že jsme bytosti stejní bez ohledu na rasu, země původu, vzhledu, vzdělání, materiálního bohatství. Byli jsme z jednoho vytvoření a ve stejné se do jednoho obrátíme. Pojďme zhluboka dýchat a být těmi, kteří budou vědomě vyvíjet snahu léčit svět z hněvu, který vede ke zkáze a vyhubení. Snaha každého z nás dopomůže naší planetě k lepším zítřkům.

„Oko za oko a svět bude slepý.“ 

— Mahátma Gándhí