Markéta Bartecká
#články

100 do 100

Začalo to nápadem před Edovými 30. narozeninami, kdy se rozhodl splnit 30 osobních výzev a to do dne své oslavy. Kromě radikální změny účesu a skoku padákem, do seznamu také napsal charitativní putovní cestu pro onkologicky nemocné děti.

Nyní na svém webu s názvem "100 věcí, než mi bude 100 let" aktivuje i veřejnost, aby se podílela na vytvoření seznamu o jedné stovce výzev. Na Edovém webu můžete sledovat, jak své výzvy plní a nebo se k některým z nich můžete i přidat a spolu s ním je pokořit.

Přinášíme vám s Edem rozhovor.

Co bylo hnacím motorem vytvořit projekt 30do30?

Blížící se třicítka a první šedivé vlasy, které se hrozivě třpytily při každodenním ranním prologu k osobě v zrcadle, jež se při čištění zubů smiřovala s plánem všedního stereotypu. Můžete stokrát vidět všemožné motivační klipy nebo zázračné příběhy lidí, které ani tragické nehody nepřinutily vzdát se života a … nic. V bledé záři monitoru kliknete na líbítko a mlaskavé obejmutí endorfinů vám na pár minut dá pocit, že s ostatními sdílíte svět plný skvělých příběhů, na které si další den ráno ani nevzpomenete. Na začátku byla (a stále částečně je a bude) hnacím motorem vnitřní nespokojenost se sebou samotným. 


"Celé je to takový katalyzátor příležitostí pro nové zážitky a poznávání nových lidí."

Jaká z výzev pro tebe byla nejobtížnější na zdolání?

Obtíž vlastně nebyly výzvy. Nejtěžší bylo zdolání sama sebe, přesněji vlastního “proč”. Nic nového pod sluncem, každý den hledáme to své “proč” na cokoliv, kde hrozí opuštění naší zóny komfortu, potřebujeme racionální zdůvodnění, proč něco udělat jinak, než jsme byli doposud zvyklí. Dobrým začátkem je naučit se říct ne, a to první musíte říct sami sobě. 

K tomu se ovšem pojí i fakt, že slepá honba za výzvami není smyslem mého projektu. Celé je to takový katalyzátor příležitostí pro nové zážitky a poznávání nových lidí. Není to bezpodmínečný závazek, bez jehož kompletního splnění nebude život skvělý, právě naopak, v ideálním případě ten seznam výzev nikdy neskončí.

Na jaký zážitek do dnes vzpomínáš? Co tě nejvíce ovlivnilo nebo inspirovalo?

Ze všech dosavadních nepochybně pěší přechod napříč Českou republikou v rámci podpory nadačního fondu dětské onkologie v Brně. Nakolik je ta naše země maličká, během třítýdenní cesty jsem zažil tolik neuvěřitelných příhod a potkal nespočet úžasných lidí, že se mi to zatím jinde nepodařilo. Rozhodně to byla skvělá sonda do krásy české přírody, mezilidských vztahů ve společnosti, a hlavně do mé vlastní hlavy.

Dáš dohromady 3 důvody, proč bys něco podobného doporučil i dalším lidem?

Nedám. Jak to vidím ze své zkušenosti, není až tak důležité, co k vám plyne zvenčí. Touha a ochota ke změně musí přijít z vaší vlastní vůle. Uvidíte, že pak žádná doporučení a tipy od lidí potřebovat nebudete. Zároveň ale pamatujte, přílišná sebestřednost povede k tomu, že přes stromy neuvidíte les.