Míváme důvěru ve věci, které se nemění. Vzbuzují v nás jistotu a bezpečí. Může se zdát, že právě konzistentní postoje a známost stálého je pro naše životy bezpečnou kotvou, ke které se můžeme uchýlit. Proto se i my sami snažíme často držet vlastních názorů, abychom nevzbuzovali nejistotu a nedůvěru v druhých lidech. Jenže právě umění přiznat chybu, změnit názor a projevit pochybení je tím, co posiluje důvěru a přízeň druhých lidí v nás samotné.
Obava z oslabení a ztráty společenského statusu
Největším strachem lidí, kteří se bojí přiznat chybu nebo změnu postoje, je pocit selhání, kterému musíme čelit, když veřejně uznáme pomýlení. V tu chvíli se dostává do ohrožení naše ego, které se rozhodně mýlit nechce. Nedokonalost nezapadá do jeho vystaveného sebeobrazu. Ego se snaží udržet pomyslný ideál a především neohrozit náš společenský statut.
Mozek miluje škatulky
Náš mozek každodenně zpracovává obrovské množství informací. Neustále je seřazuje, aby pro nás byli jasnější a přehlednější. Miluje černobílá rozhodnutí a názory. Šetří mu to totiž energii a jeho výkon se stává efektivnějším. Realita je ale bohužel často mnohem složitější. A to se mu nechce řešit. Ideální pro naše myšlení je proto řadit okolnosti na ty špatné a dobré, žádoucí a nežádoucí a tak podobně. Když pak časem zjistí, že je něco jinak, než jak svůj postoj dříve roztřídil do jednotlivých přihrádek, moc se mu to nelíbí. Vyvolává to v nás zmatek a nelibost. Změny názorů a postojů je tak možné provádět pouze na vědomé a racionální úrovni. V podstatě je třeba svému mozku vysvětlit, proč se mýlil a že je v pořádku, když si pohled upraví.
V psychologii existuje pojem kognitivní zjednodušení, který označuje procesy v mozku vedoucí ke zjednodušení a úspoře energie. Vychází ze základního pudu přežití. Pokud rychle a jasně seřadíme naše dojmy, můžeme pak rychleji reagovat na hrozící nebezpečí. Do protipólu se pak staví pojem kognitivní flexibilita, která právě dokáže měnit myšlenkové vzorce. Ta se musí ale vědomě stavět a trénovat.
Jak na nás působí změna názoru?
Může vás překvapit, že právě přiznání mýlky a veřejná změna názoru v nás vzbuzuje porozumění a důvěru. Proč? Jedná se o přirozené a lidské chování, které provází každého z nás po celý život. A právě přirozenost a vědomí, že někdo uznal chybu nebo si dovolil vyjádřit změnu postoje, nám dává pocit přijetí. Protože my všichni se neustále učíme a chybujeme v každodenních situacích, rozhovorech s blízkými i cizími, rozhodnutích, domněnkách, touhách a přáních, které se na začátku zdáli jako to, co přesně potřebujeme a později se ukázalo, že pro nás nejsou vhodná.
Právě při objevování nového nebo málo známého zjišťujeme, jak věci fungují, a to se nemusí shodovat s tím, jak na nás skutečnost působila na začátku nebo jakou zkušenost s onou skutečností měl někdo jiný. A proto se může stát, že změníme na danou věc názor, a to klidně i opakovaně.
Na co myslíš, to vidíš kolem sebe
Dalším, ne příliš užitečným chováním našeho mozku je kognitivní zkreslení. To způsobuje, že si vybíráme a všímáme si těch skutečností, které nám potvrzují naše názory. Všichni to dobře známe. Cítíme-li se například neúspěšní, naše pozornost se upře na lidi, kteří jsou v porovnání s námi úspěšnější a schopnější. Tím si potvrzujeme naše vnitřní prožívání.
Kognitivní flexibilita a růstové myšlení
Umět názory měnit je známkou zralosti a inteligence. Carol Dweck, americká psycholožka zkoumající nastavení našeho myšlení, popsala takový přístup jako jeden z aspektů tzv. růstového myšlení (growth mindset). Přístup, ve kterém nesetrváváme v postoji a dokážeme uznat, že jsme se mýlili a zůstáváme otevření i novým informacím, nás posouvá dopředu, a to jednak v našem myšlení a také v našich životech fyzicky. Paralelně totiž hledáme lepší řešení a dokážeme lépe přistoupit ke změně, která nám umožní vylepšit naše životy. Výsledky výzkumu C. Dweck ukázaly na větší úspěšnost a spokojenost v mezilidských vztazích u jedinců, kteří se růstovým myšlením řídí.
Hledáme-li cestu ke spokojenějšímu životu a rádi bychom se hnuli z místa, je zapotřebí si jednak přiznat, že se mýlíme a zároveň se naučit přijmout naši lidskou nedokonalost. Mýlíme se ve vztazích, v pracovních kolektivech, v činnostech, které neznáme, v politických i životních názorech. Kromě toho měníme své hodnoty a potřeby v průběhu našich životů, neustále se učíme o světě, o lidech a v neposlední řadě o sobě. Kdybychom zůstali konzistentními v názorech například našich dvacetiletých já, nikdy bychom se nikam neposunuli a dost pravděpodobně bychom se stali hlupáky vlastních životů.
